Hele Helenin deník
Na pražských letních slavnostech staré hudby jsem vybrala koncert Los caminos del aqua s podtitulem vodní živly v hudbě německého a jihoamerického baroka pořádaný v Trojském zámku. Po obavách, co to bude zač (přece jen na koncertě vážné hudby, natož barokní, jsem roky nebyla), jsem byla příjemně překvapená. Koncert krásný a před začátkem se objevily i vydařené efekty na obloze.
Většinu svého života všechny automaticky zdravím jako první. Teď, měsíc před čtyřicítkou, mě napadla taková myšlenka, jestli bych tento zvyk už neměla trochu přehodnotit. Je to s podivem, ale zjišťuji, že tak půlka lidí, které potkávám, je už mladší než já. Potkávám mladou slečnou a automaticky zdravím jako první. Pak mě napadne, že může být tak o dvacet let mladší než já. Ale jak se to má člověk najednou naučit rozlišovat? Musí si to nějak přepnout v mozku, aby se začal považovat opravdu za dospělého člověka? Vyšší věk s sebou opravdu přináší spoustu starostí 
Nicméně poté, co se mě sousedka z domu zeptala, co studuji, jsem se rozhodla tento problém zatím odložit a pokračovat v zavedeném zvyku.
Dávání bakšiše je dost zavazující. První den ráno jsme položili na stůl v pokoji dolarovou bankovku a lísteček s nápisem „Thank you!“. Odpoledne jsme našli krásně uklizený pokoj se sfingou vytvořenou z ručníků. Druhý den jsme potkali „pokojského“, který se hned vyptával, zda potřebujeme uklidit pokoj. Po odpovědi, že možná později, se hned dostavil provinilý pocit. Co když se těší na další dolar a je zklamaný, že ho hned nedostane? Nebude moc smutný? Po snídani jsme raději hned připravili další dolar s poděkováním a přemýšlením, zda to není málo. A tak jsme to dělali každý den. Představa, že bychom Khaleda (tak se jmenoval) mohli zklamat byla nesnesitelná. Raději jsme vždy ještě trochu uklidili pokoj, aby se tam cítil dobře.
No a na fotkách je vidět, jak to dopadlo. Díky, Khalede, za ta krásná díla!
Třídenní výlet do maďarských termálů a za ochutnávkou tokajského vína s cestovkou Kudrna se vydařil.
Ubytováni jsme byli v krásném městě Eger. Do pokoje v hotelu Minaret jsem dostala paní Helenu. Vypadala sympaticky, byla vybavena užitečnými věcmi jako jsou kolíčky, šňůra, karabinky a tři baterky.
Pak to začalo. Pořád se jí něco nezdálo. Že nesplachuje záchod, nejde otevřít okno, jiskří elektroinstalace a podobné ptákoviny. Když jsem jí neuvědomujíc si nebezpečí oznámila, že mi vrže postel, tak jsem netušila, že to půjde řešit na recepci, protože jinak se přece nevyspím! Problém postupně probrala se dvěma recepčními, hledala se po hotelu jiná postel a jak jsem očekávala, nic se nevyřešilo. Její nekončící návrhy na řešení ukončilo mé nevrlé oznámení, že sundávat matraci a spát na ní na zemi opravdu nebudu a ať už mi dát pokoj.
Nicméně její starostlivost mě provázela i další dva dny, kdy bylo velké dobrodružství vymýšlet plány úniku z jejího dosahu. Nabízení řízků se dalo ještě zvládnout, ale jakmile začalo pršet, začala starost o to, jestli nemám promočené tenisky, není mi zima a nemám mokré oblečení pod nepromokavou bundou. Ještě, že po ochutnávce tokajského vína, mě odrážení dotazů nepřišlo tak vyčerpávající. Její výpady neušly ani sexy sportovci (s milou přítelkyní), který tento zájezd vyhrál v soutěži Do práce na kole, a upřímně mě politoval.
Cílem zájezdu ovšem byla hlavně relaxace v lázních. Vyzkoušela jsem i saunový svět, kde mě přivítal starší zarostlý pán, který byl jediným člověkem v saunách a maďarsky mi vysvětloval, co kde je a jak to tam funguje. Aspoň myslím, že říkal něco takového, ale mohl také říkat něco úplně jiného. Jak už jsem zvyklá, že často přitahuji magory, tak mě ani moc nepřekvapilo, že se po chvíli po mě objevil v každé sauně, do které jsem vlezla. A když se víc osmělil, tak ukázal na svůj scvrklý penis a omluvně řekl: „mini“. Už pochopil, že maďarsky neumím. A já pochopila, že s pohodovým saunováním je konec.
Velmi doporučuji tento pohodový příjemný zájezd.
Pár let po rozvodu mohu shrnout pár praktických poznatků ze samostatného bydlení, abyste věděli na co se připravit, kdybyste se do podobných bláznivin pustili:
Oběd se sám neuvaří, je třeba ho vždy včas objednat. Nevím, jak to lidé dřív dělali bez služby Dáme jídlo.
Nikdo vás neupozorňuje na zvýšenou míru znečištění bytu a nikdo vás nenutí ke společnému úklidu v den, kdy zrovna nemáte náladu (což je skoro vždy).
Je dobré si dát do kalendáře alespoň jednou za čtvrt roku upomínku, že je bezpodmínečně třeba uklidit.
Nikdo vám nepřipomíná, že je třeba vyprat, takže neustále nakupujete nové ponožky a spodní prádlo, protože dochází. A pak jednou za tři měsíce vyperete a z toho šíleného množství ponožek a prádla, které musíte pověsit, se málem zblázníte. Po nějaké době ale zjistíte, že věšení prádla je nejlepší doba na poslouchání audio knih, takže je to vlastně v pohodě. Čím víc prádla, tím víc knih.
Nikdo vás nevykope každou sobotu z postele s tím, že je čas na vaření, výlet nebo návštěvu rodičů, takže úplně promarníte minimálně jeden den víkendu válením se a nicneděláním.
A jedna děsivá věc z poslední doby – nikdo vám každý den nepřipomíná, že je čas jít do kina na Star Wars, protože za chvíli už bude pozdě. A pak najednou zjistíte, že v místním kině ho předevčírem přestali dávat s titulky a už vysílají jen verzi s dabingem. Takže je všechno ztraceno.
V obchodním domě se nedávno objevil stánek s ořechy a sušenými plody. Mají tam úplně všechno, na co vzpomenete – kokosové kostky ve všech druzích čokolády, gumové hady nebo třeba sušené pomelo.
Dostala jsem na něco chuť, tak jsem si tam zašla. Pán si zrovna poroučel milion věcí, tak jsem čekala a nudila se. Pak jsem si všimla, že prodavačce se odkutálel kokos v čokoládě k ořechům ve stejné čokoládě a nechala to tak být, ačkoliv to musela vidět. Pak mě napadlo, že by mohlo být docela zajímavé, kdyby někdo nic netušíc jedl mandli v čokoládě a najednou ho vezla záchranka s anafylaktickým šokem do nemocnice, protože místo mandle tam zrovna náhodou byl lískový ořech, na který má obrovskou alergii.
Pak mě také napadlo, že by to mohl být dokonalý způsob vraždy. Kdyby paní prodavačka neměla ráda lidi, tak takto by se jich mohla šikovně zbavovat s tím, že šlo prostě o omyl. Časem by se třeba začalo ve městě objevovat víc úmrtí na alergické reakce, než je obvyklé. Ale těžko by někoho napadlo, že by prodavačka ořechů mohla být masová vražedkyně.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem si představovala titulek v Blesku: „Vražedné arašídy na jihu Čech“, se na mě paní vražedkyně podívala. Ztuhla jsem.
„Přejete si?“, řekla drsně. Povedlo se mi vykoktat: „Sto gramů vlašských ořechů“ (které nejsou v čokoládě, takže se tam nemůže skrývat kulička jedu na krysy), vzala jsem ořechy a spěchala pryč.
Podzim na Alberfeldkogel
Rozbil se mi přepínač na sprchu u vodovodní baterie. Nedlouho potom praskla sifonová hadice pod dřezem. Tak jsem si řekla, že se s tím přece nebudu patlat, když tomu houby rozumím, zavolám instalatéra a vše bude rychle a bez problémů vyřešeno.
Když se mi po spoustě telefonátů povedlo jednomu po týdnu dovolat, domluvili jsme se předběžně na čtvrtek, a ať mu prý pošlu ještě sms a na čase se pak domluvíme. Tak jsem tedy napsala: „Bla, bla, sprcha..baterie..nejlíp ve čtvrtek“.
Ve čtvrtek ve čtyři volal: „Tak jsem tady!“ Cože? Teď? Zřejmě si místo „ve čtvrtek“ přečetl „ve čtyři“, ale vysvětlit mu, že slovo čtyři jsem rozhodně nikdy při rozhovoru s ním nepoužila ani nenapsala, bylo nemožné. „Já mám tu sms, domluvili jsme se na čtvrtou…tak vy si zavoláte instalatéra a nejste doma???!!!“ Pak už jsem o něm nikdy neslyšela.
Zkusila jsem dalšího, který byl o poznání příjemnější, ale mohl až za týden a půl. Rozleželo se mi to v hlavě a obětovala jsem určitě krásného mladého statného instalatéra a zážitky, k nimž s ním mohlo dojít. Zajela jsem koupit baterii, sifon, připojovací hadici, nastavitelný klíč na montování baterie, láhev na pití na výlety, čelovku, tričko, kalhoty…no znáte to.
Vyměnila jsem baterii i sifon s drobnými zádrhelky (jako, že voda kvůli zapomenutému těsnění protékala ze sifonu rovnou do poličky) a nyní sprcha vesele sprchuje a sifon sifonuje. Ušetřila jsem a zkusila si, že drobné opravy zvládne i takové nemehlo jako já. A to je k nezaplacení.
V klidu si obědvám a k vedlejšímu stolu si přisedly dvě krásné mladé dámy. Začala jsem se těšit, že se konečně dozvím něco nového ze světa žen. Co je teď v módě, jaké skupiny letí, novinky v líčení, trendy ve výběru mužů, nové recepty a podobně. Jelikož jsem od tohoto světa dost odtržena tím, že trávím většinu času ve společnosti mužů, tak mám z každé takové příležitosti ohromnou radost. Nedočkavě jsem se těšila na proud informací a pak to začalo. Úplně normální hovor o studiu, práci, rozumných věcech, nemlela jedna přes druhou páté přes deváté, ani jednou člověk neměl chuť vrhnout se raději z terasy. Jako fakt zklamání. Ta dnešní mládež!