Měsíc: Červenec 2005

Půl měsíce jsem se sháněla po smlouvě. Jaké bylo moje zklamání, když jsem ji dostala do rukou a zjistila, že nepracuji jako minule za 70kč za hodinu, ale pouze za 50kč za hodinu na Dohodu o pracovní činnosti. To znamená kromě 15ti procent ještě dalších 12,5 dolů za pojištění. Po chvíli zklamání a rozčarování jsem si lépe prohlédla tu ošklivou smlouvu a zjistila, že jsem nejspíše vdaná, protože mé rodné příjmení je Koppová. Kdybych aspoň znala svého muže. Chvíli mi to přišlo i vtipné, ale potom jsem se začala modlit. Ať na to proboha nepřijdou, jinak budu asi další měsíc čekat na novou opravenou smlouvu. Se smlouvou jsem byla vyslána na příkopy, mám hledat paní Hlaváčkovou. Tak hledám paní Hlaváčkovou na dveřích ve čtvrtém patře a ona nikde. Zajdu tedy do pátého, kde se taky nachází mzdové a personální oddělení. Vlezu do jedné místnosti, z té mě pošlou do druhé, ve druhé do třetí a ve třetí zase do první. První je ta správná. Konečně zjistím, kde se nachází paní Hlaváčková. Dají mi číslo místnosti a vím, že mám ve čtvrtém patře hledat ty dveře, které se mi zdály podezřelé, protože na nich byl lísteček „Průchod do místnosti 446”. Tak proto jsem ji nemohla najít. Mám radost, že je vše vyřízeno, a najednou na mě paní vybafne: „A máte podepsán papír Potvrzení o provedení práce a příkaz k úhradě?”. Nemám. Takže zpět na Jindřišskou. A jestli to nevyřídím do čtvrtka, tak se na peníze můžu těšit někdy v září.

Tak víkend už je zase za námi. V pátek Sin City. Ó, to bylo krásné. Samé střílení, potoky krve, násilí, ze kterého si nikdo nic nedělá, a krásné ženy. Moc se mi líbila Miho, která rozsekala všechno, na co přišla. A Nancy – fantazie (ale H. měl raději servírku). Opravdu to stojí za to, doporučuji pro odreagování od práce, všech protivných šéfů a jiných strastí.
Celou sobotu a neděli jsme s H. běhali po městě. Rozhodli jsme se vydat do zoo omrknout právě otvíraný výběh tygrů a druhou vicemiss ČR. Dorazili jsme vlakem do Bubenče a vydali se parkem do zoo. Šli jsme cestou necestou a najednou jsme se k našem velkému překvapení ocitli zpět u nádraží. Po vzpamatování se jsme uznali, že vicemiss už stejně nestihnem, tak pojedem do Národního muzea. Ostatně jsme po cestě viděli dvě cedule, že most spojující Císařský ostrov s Trójou je uzavřen, čemuž jsme ale nevěnovali přílišnou pozornost. Na muzeum však taky nedošlo, nakoupili jsme v Kenvelu a dále v knihkupectví, kde jsem neodolala knize Povídání o čaji, a jeli domů. H. zase neodolal dnes. Takový teleskop za 790 korun v kefíru i se stojanem, no kdo by to tam nechával. Teď ho tam kupuje a já čekám, s čím se vrátí.

Šedivé odpoledne po ještě šedivějším ránu. V sedm vstát a jít do práce. Sedět do 12ti v kamrlíku, kterému říkají archív. Oběd a zase zpět. Sedět v archívu do půl páté a jít domů. Předtím snad koupit nějaké to jídlo. Sedět doma, občas film či kniha. Spát a ráno znova a další den zase znova. A pořád dokola, snad až do konce života. Tak to jsou mé poslední dny. Bože, a to mám takových plánů, a když se vrátím domů, najednou jsem unavena a je s nimi konec. A to vše kvůli penězům = jídlu, oblečení a občas nějaké té zábavě. No však si nestěžuju, taky jsem mohla dřít celý den na poli, obšťastňovat nadržence nebo dělat automat u pokladny v kefíru. Kdyby mi alespoň poslední dva dny neodebrali počítač s internetem, jak má člověk bez netu pracovat? Přece si musím občas chvilku odpočinout, snad si nemyslí, že budu osm hodin makat? Potřebuju čerstvé novinky ze světa a mrknout se, jaké je počasí, a nějaká ta hra na odreagování od tvrdé dřiny se taky hodí. Jak vůbec někdo může někoho nutit pracovat bez vševědoucí sítě?

Včera jsme sebrali auto a vydali se na Křivoklát. S mojí maminkou a H. jsme se prošli po hradě s počátky ve 12. století. Paní průvodkyně prokládala svoji řeč občasnými vtípky, které sice nebyly špatné, ale v jejím podání zněly jako by nám je předkládala z povinnosti a bylo jí úplně fuk, jestli nás pobaví. Byla také nelítostná k dětem. Když se jedno nerozvážné dotklo prastaré truhly patřící jedné z nejkrásnějších dřívějších obyvatelek hradu, vytasila se na něj s poznámkou, že je na truhle jed a až si milé děťátko olízne ručičky bude hledat nejbližší toaletu.
Dnešní cesta nás dvakrát vedla před Vltavu. Vyzkoušeli jsme přívoz, který byl zprovozněn v Sedlci po téměř 20ti letech. Nadšený přepravce jezdil skoro s každým jednotlivcem sem a tam, ač podle jízdního řádu to mělo být o víkendu jedenkrát za hodinu. Druhý přívoz, poblíž Roztoků, už jezdil podle zaběhaného řádu po půl hodině. V Roztokách jsme kvůli spěchajícímu H. neobjevili mnoho krás, až na malý zámeček, v jehož pozadí se rýsovala vodárenská věž.
Příjemně namáhavě-odpočinkový víkend je za námi a zítra opět všední pracovní realita. brrr

Nějaká paní šla s psíkem nebo spíše s obrovskou obludou po levé straně chodníku, aby pejsek mohl pochodovat po trávě. Naproti šel nějaký starý protiva, musel ji obejít a pak za ní zavolal: „Nevíš, že se chodí vpravo, ty krávo?” Poté začaly lítat nadávky na obě strany. To se člověk diví, co jsou to dnes za lidi. Ale to tak bylo nejspíš vždycky.
V práci jsem se uchýlila po projití všech možných webů ke staré známé stratosféře. Nemůže být lepší zábavy. To se člověk dozví spoustu zajímavých věcí. Třeba, že muži myslí při sexu na své bývalé nebo že bílé slipy, co vypadají jako plenkové kalhotky, jsou naprosto příšerné. A Petr Bende s nikým nechodí! (ale to už je dva týdny starý rozhovor)
Poslední dobou mám nějaký zvláštní vliv na všemožné přístroje. Po mém použití se rozbil friťák, TV anténa a teď to vypadá ještě na TV kartu. Ale já za to nemohu, to všechno samo od sebe, přístroje mě určitě nemají rády. Vsadím se, že se spikly a chtějí mi zničit život. Mám však silnou zbraň – reklamaci. Bude to ovšem tuhý boj.

Tak jsem zase jednou jela domů. Jejda tam bylo krásně. Nově vymalované dva pokoje pěknými barvičkami, nová plastová okna, všechno působilo nádherně. A ta horká vana! Ale teď už jsem zase zpět 🙁
V pátek mi přišly balíkem objednané střevní bakterie. Místo očekávaných milionů milých bakterií, byl v balíčku vaginální krém. Prostě to sprostě popletli. Ale ono to není zase taková katastrofa, kromě toho, že má dvojnásobnou cenu než bakterie, tak se může používat na opary, spáleniny, ekzém, prevence do bazénů a na mnoho a mnoho dalších věcí.
V Sedlci je přívoz. Zprovozněn po dvaceti letech nebo tak nějak. Na druhou stranu řeky za 20 korun a možná i zpět. Hned o víkendu si tam musíme udělat výlet.
Právě jsem dočetla Mistra a Markétku, což je skvělá a zábavná kniha, o které jsem měla dříve naprosto jiné představy. Jinak edice Lidových novin Světová literatura mě opravdu potěšila. Jedna kniha lepší než druhá. Jenom snad tu první (Sto roků samoty) jsem nedočetla, ačkoli za ni autor dostal Nobelovu cenu. Ona je vlastně tak šílená, že se ani nedivím, není vůbec špatná, ale na mě zřejmě moc intelektuální. Betonová zahrada byla trochu slabší. Téma incestu a zahrabání mrtvé matky do sklepa je sice fajn, ale jinak nic moc děj a v podstatě nudné vyprávění. Ty opravdu nej pro mě byly: Svět podle Garpa (1. místo), Něžná je noc (2. místo) a Zbabělci (3. místo). Teď už na mě čeká jen Merle.

Za ty čtyři roky, co jsem v mé milované Praze, jsem se již několikrát stěhovala z místa na místo. Tak si říkám, že bych sepsala jakousi stěhovací historii. Nejdříve takovou malou osnovu. Podolí, klamovka, strahov, podolí, strahov, jarov, strahov, vinohrady, suchdol. V některých fázích stěhovacího řetězu jsem se nacházela v prazvláštních psychických stavech. Tak třeba hned to první. To se mi ale ukrutně nechtělo opustit všechny ty nové lidi, především chlapce, které jsem tam poznala. Ty zapeklivé milostné vztahy, které tam jaksi vznikly. A to jsem tam byla dva týdny a snad všechny moje představy o životě vzaly za své. První stěhování, první velké zklamání z mužů :). Klamovka = nuda, nuda, nuda, šeď, auta, prach a špína. A už to tu bylo zase, další stěhování, další zklamání. Tentokrát převeliké, další muž mě nechal napospas osudu. Stěhování autobusem bylo provázeno velikým pláčem, to jsem byla tak hloupě hloupá, za tohle nikdo nestojí. Strahov byl ze začátku krutý, později se stal báječným. O prázdninách opět podolí, tentokrát nic moc, celé prázdniny sama v pokoji – hrozná představa, musím ovšem dodat – bez počítače! Katastrofa. Potom opět strahov, po chvílí další ukrutné zklamání. Začalo to vypadat, že to tak bude celý život, pořád dokola. A najednou to začalo být fajn…
Vinohrady a suchdol to už jsem se nacházela ve fázi uklidnění, stálý vztah, začínající rutina. Sakryš, jestli to není nuda. Vypadá to, že nemyslím na nic jiného než na muže. Ono je to bohužel tak. Ovšem já za to nemohu, já se tak narodila a komplikuje to život. Kdybych tak mohla být Jenny ze Světa podle Garpa.