Samé DVD

Moc milá slečna v DVD půjčovně. Slečny se tam vybavovaly a když se jedna uráčila přijít, tak:
H.: „Rádi bychom se zaregistrovali, pokud je to tedy nutné.“
Milá slečna: „Nemusíte. Platí se záloha 500 za DVD a 50kč za půjčení.”
H.:„A při registraci se taky platí 500 záloha?”
Milá slečna: „Ano, taky.”
Já: „A k čemu je tedy ta registrace?”
Milá slečna si mě prohlédla dosti opovržlivým výrazem a odpověděla hodně nezdvořilým tónem hlasu: „No přece pro nižší cenu za půjčení DVD!”
To jsou dnes lidi, člověk se celkem logicky zeptá a dočká se nezdvořilosti pramenící zřejmě z tuposti. Ale to jen takový malý povzdech.
Pro vysvětlení, tomuto předcházela koupě DVD vypalovačky panem H. a touha poprvé v životě se vydat do DVD půjčovny. Po nezdaru (samozřejmě jsme okamžitě po zmíněné ukrutné nezdvořilosti opustili společnost příjemné slečny), jsme si napravili náladu koupí DVD Sedmá pečeť v Levných knihách za pouhých 99 korun, na což jsem posléze navázala koupí dalších dvou DVD ze série filmů Ingmara Bergmana v Levných knihách za pouhých 99 korun.
A teď jdu spát.

Tak jde život

Už jen 130 dní do dne stěhování. 130 dní v přírodě. 130 dní v domě hrůzy. Pomalu si to začnu odškrtávat. H. přišel v pátek domů. Otevřel dveře a z místa, kde byla původně ve zdi skříňka na něj kouká Sergej (Kořenův dělník, který sám předělává celý barák), mává a říká „ahoooj”. Díru naštěstí zrovna zazdíval.
Pan a paní Smithovi. Byli celkem fajn. Jenže to byla všechno komedie, čekala jsem něco aspoň trochu malinko vážnějšího a taky víc akce. Občas nuda. Pěkné byly vtipné dialogy.
V pátek končí práce a povinně si udělám 5 dnů prázdnin. Přece nebudu pořád pracovat, nevím, co z toho mám. Samozřejmě peníze, život je holt krutý. Nasednu do vlaku a vydám se do neznáma. Zapomenu na všechno a na všechny. Možná to i den vydržím.
Zase jsem začala luštit křížovky. To je věc, vrací se mi staré zájmy. Snad to nebude známka stáří. Taky jsem dostavila letadélko a nabarvila barvičkami, moje první v životě! Už se chystám na další. To se ale činím. Zato H. je nějakej divnej.

Neradostné vyhlídky

Konec prázdnin se blíží. Nejvyšší čas promyslet si svoji zářnou budoucnost. Dnes jsem měla báječný nápad. Pevně jsem se rozhodla, že se počtvrté mrknu na právo a 30. srpna jim to půjdu natřít na zkoušku. Nadšeně jsem se pustila do nového úkolu. Ouha, jaké bylo mé zklamání, když mě asi po dvou hodinách po tomto skvělém nápadu napadlo, že u sebe nemám nový index a nemám uznány předměty. To znamená – bez zápočtů a indexu žádná zkouška nepřichází v úvahu. A index bude někdy na konci září.
Pěkně si udělejme statistiku. Za dva roky mám hotovy 2 bakalářské zkoušky, tj. průměrně 1 (slovy jedna) udělaná zkouška za rok. Zbývá 6 bakalářských zkoušek + bakalářská práce + státnice a mám na to rok. Kdybych pokračovala tempem podle předchozí statistiky potřebovala bych však zhruba 7 let na dokončení studia (v bakalářském stupni). Otázkou tedy je, zda je vůbec reálné, abych se změnila v super pilnou studentku pracující na částečný úvazek (peníze docházejí) a veškerý zbylý čas věnující učení. Ano, byl by to zázrak. Nezbývá mi než se přesvědčovat, že zázraky se dějí. Sebevraždu tím tak odkládám na neurčito.

Svatba

Tak tedy, okolí Kadaně, Chomutova, Karlových Varů mě opravdu překvapilo. Je tam nádherně. Máme další tři známky do sbírky (snad už okolo 18ti z tisíce). V Chomutově mají famózní zoopark. Babička pana H. je fajn. Návštěva však doprovázena depresívně pěknými vzpomínkami na vlastní prarodiče a přemýšlením o hrůze smrti. Tolik k výletu.
Prázdniny mi nepřinášejí jakoukoli inspiraci pro tvůrčí činnost, tzn. touha po spisovatelské kariéře upadá v zapomnění. Dokážu psát jen tyhle nechutné žblebty (dříve jsem samozřejmě psala úžasné romány), koukat na filmy, televizi a číst si. Nebezpečná rutina. Teď už jen svatba, děti a důchod. Však H. navrhoval, že se za rok vezmem. Prý chce se mnou být ve zlém i dobrém až do smrti. Nejsem si jista, co měl v té chvíli v sobě za drogu. Moje názory na svatbu (bohudík) očividně nebral v úvahu, např. že svatba je úplná blbost, že si nikoho brát nechci, případně chci malou nenápadnou, veřejnosti uzavřenou svatbičku (a to nejdřív za 5 let), chci si nechat svoje jméno, rozvod je báječný vynález moderní doby apod.

Zapomenutá doba

Trocha propagace. Do 30. října se koná výstava Zapomenutá Praha v podzemních prostorách Clam-Gallasova paláce v Husově ulici. Včera jsme se tam s H. vypravili. Vstupné je sice poměrně vysoké (50kč student, dospělý hodnocen dvojnásobně), ale stojí to celkem za to. Asi 40 fotografií mého milého města z 19. a počátků 20. století. Mosty, které stály pár let a pak byly zbourány, nádraží Františka Josefa I. – dnes nahrazené Hlavním, obrázky Václavského, Staroměstského, Malostranského náměstí atd. Paráda.
Lidovky vydávají další sérii klasické literatury. Budu mít zřejmě rozsáhlou knihovnu. Vlastně teď pořád čtu, hm, zabírám čas v těch nudných pracovních prázdninách. Ale první prázdniny ve vlastním bytě nemohou být špatné. Kolejní život pryč, přichází éra poklidného rodinného života. Ale proboha to snad ne. Klid, nikde ani náznak něčeho takového.
Zítra odjíždíme na báječnou dovolenou – celé dlouhé dva dny v autě obdivovat měsíční krajinu. Na to jistě nebude možné zapomenout.

Létám si, létám

Poslala jsem H. do obchodu s plastovými modely, protože jsem zatoužila po letadélku pro začátečníky. Modely pana H., které tu leží na stole, mi nedaly spát. Vlastně si to přeji celý život – slepit plastový model. Jenže to nejsou hrátky pro holku. Dalším důvodem pro koupi modýlku bylo přání, aby se H. inspiroval mojí touhou po lepení a začal konečně se svými loděmi. Ale kdepak, zřejmě se toho nedočkám. Tak mám tedy „Tiger moth“, má to pár kousků. Právě jsem ho dolepila, létám si tu s ním a nemohu se dočkat, až si koupím barvičky. Poslední dobou se nějak snažím vrátit do dětství a dohnat, co jsem nestihla. Zřejmě stárnu. Takhle by to dál nešlo, nejlepší by byl asi mladý milenec.
Upsala jsem se na další tři týdny čsob, tentokrát útvar záruk. Jsou tam bezva lidi, klidné pracoviště, práce naprosto v pohodě. Osmi alias šestihodinová pracovní doba. Akorát ty prázdniny jsou v čudu. Holt si musím vybrat, buď se rekreovat, avšak bez jídla, nebo makat a aspoň se nažrat.

Boj

No ano, jako bych to nečekala. Už je to tu zas. Depka. Já, takový samotářský člověk, který je rád, když má kolem sebe prostor a nikdo mu do něj neleze. A jaký to paradox, že nemůžu žít bez lidí kolem sebe. H. odjel domů, já sama na Suchdole. Nejhorší kombinace. Chtěla bych napsat něco pořádného, ale nejde to. Nejde skoro nic, nic moc nemůžu dělat. Ještě, že jsem se donutila jít na tu spásnou procházku, ač jsem si říkala, že nemůžu, že mi tam venku bude více smutno. Dodalo mi to trochu energie a teď jen čekám, kdy vyprší a vše bude zase ztraceno. Musím se dočkat rána. Ráno je všechno lepší. Většinou. Nejdůležitější je prevence. Takže antidepresivní čaj, čokoláda, jen aby to vydrželo do rána. Hlavně si nebrat do ruky tu knihu o nacistickém zločinci, chce to něco směšného. Nebo film. Bohužel už znám z naší sbírky všechny komedie nazpamět. Tato malá naděje padá. Už to mám, budu si hrát tu super hru na internetu, jak se musí kuličky spojené provázky rozmístit tak, aby si provázky nepřekážely. Snad mi nadšení chvíli vydrží. Snad to přežiji.

Lidé

Sedím v práci u počítače a poslouchám, co se děje ve vedlejší kanceláři. Přichází nějaký člověk a sebevědomým hlasem říká: „Já bych měl zájem o brigádu někdy od října, já se posadím, jsem z hotelové školy, byl jsem tu na praxi před dvěma lety a byl jsem celkem spokojený“. Bohužel zrovna nic není k dispozici. „Co třeba nějaké pobočky, abych to měl blízko školy?“ Tak mu říká o stěhování počítačů, které by se možná mohlo uskutečnit na podzim. „No to je taková manuální práce, já bych raději něco kvalifikovanějšího.“ Paní se s ním vybavuje, já bych ho nejspíš poslala do…
V metru naproti mě sedí prazvláštní chlápek s bílými vlajícími vlasy. V ruce má knihu, zahlédnu v názvu něco jako „kniha hororu“. Chlapík se začně smát něčemu báječnému v knize.
Opět jdu v polední přestávce nakupovat do Alberta. Když postávám v dlouhé frontě u pokladny, vidím hlídače (ochranku, nebo co to je), jak na mě kouká. No už jsem si ho všimla několikrát. Jednou mi řekl dobrý den. Když vycházím, říká mi nashledanou. Tak se nemýlím, opravdu po mně zřejmě kouká. Bože, že ho to baví, kdyby mi místo trapného zdravení raději dal nějaké prachy, to bych se možná i usmála. Zřejmě už tam nepůjdu, je to fakt otrava.

Počasí

Horko, dusno, před kterým nelze utéct. Karma po sobě nechává nebezpečné zplodiny, kterým těžký teplý vzduch nedovolí rozptýlit se do okolí. Přebytečné svršky musí dolů. Okna se skoro ani neotvírají, aby alespoň ta troška chladnějšího vzduchu nemohla uniknout a být pohlcena teplem. Teploty lámou rekordy. Vyprané prádlo schne šíleným tempem. Začínají se stahovat mraky. Vítr lomozí okenicemi, bouchají dveře. Blesky bleskají, hromy hromují. A já konečně usínám.
To byla sobota, v neděli něco podobného, v pondělí opět do práce. Tentokrát však už ne do archívu, ale do samostatné kancelářičky s internetem. Opět mi dali práci zvládnutelnou za den, snad za den a půl. Ale já na to mám týden, takže kdo zná nějaké super zábavné netové stránky, sem s nimi.