Měsíc: Březen 2006

Na začátku listopadu mě přijali na brigádu do banky. Hlavní náplní činnosti mělo být pomoci s archivací asi čtyř regálů papíru. Po dvou měsících jsme se konečně dohodli, že nechám objednat krabice na odvoz (to bylo někdy na začátku ledna). Včera za mnou přišel člověk, který má tuto archivaci na starosti, že jako má už nějaký koncept, jak budeme celou věc řešit. Tak jsem mu s úsměvem sdělila, že 30.3. jsem v práci naposled a předpokládám, že nemá cenu, abych něco začínala. Na začátku listopadu mi šéfová nechávala založit uživatelský účet pro přístup do počítačové sítě. Po pěti měsících se stále přihlašuji na její. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Já si opravdu nepřála prohrabovat se tunami papírů a dělat jejich seznamy.
Tímto ukončuji životní období spojené s kancelářskými pracemi a začínám životní období spojené s vývojářstvím. Od pondělka budu pracovat v Unicornu a těším se na to, protože nějakou změnu v nudné šedi života už to chtělo.

Jedu domů autobusem, čekám zase pekelně nudnou dvanáctiminutovku a ono se z toho vyklube celkem zábavné divadlo. Kolega na protějším sedadle vytahuje nůžky, stužky a pomeranč. Začne pomeranč obvazovat stužkou. Nedaří se, nedaří. Pomeranč klouže a nechce se mu nechat se obvázat. Poté spadnou nůžky na nohu pána sedícího vedle našeho zavazovače. Představuji si, jak autobus rychle brzdí před nebezpečně se pohybujícím chodcem, a jak se nůžky pokojně ležící na kolenou vrhají vstříc dítěti sedícímu v autobuse a zavrtávají se mu do břicha. To už se ale podařilo pomeranč zkrotit a chybí už jen povedená mašlička. Čekám konec divadla, ale dotyčný jedinec vytahuje z batohu papriku. Z tašky plné mašliček pečlivě vybírá červenou stužku. Potom přichází na řadu jablko se žlutou a okurka se zelenou stužkou. Ale to už jsem doma na Suchdole.

V tramvaji seděl pes. Vedle něho na sedačce seděl jeho pán a četl si noviny. Pes vypadal čerstvě umytý a vydrbaný. Rasu nepoznám, zdál se mi jako kříženec, ale byl moc pěkný. Tramvaj zastavila na Václaváku a pes vystoupil. Venku počkal na svého pána. Oba šli bok po boku do metra. Pes si sedl na jezdící schody, a když kolem něj šel pospíchající pán, uhnul mu. Pán si stále četl. Pes na něho občas mrkl, jestli jde stále za ním. Nasedli do vagónu. Pes si sedl vedle pána a pozoroval okolí. Já je sledovala a sedla si naproti nim. Pes mě naprosto uchvátil, stále jsem přemýšlela, jak je možné, že je ten pes tak chytrý. Potom přišel revizor a pán neměl lístek. A k tomu psa bez vodítka. Pán i pes vypadali moc smutně. I mně bylo smutně. Pes ve mně zanechal hluboký dojem.