Měsíc: Duben 2006

Jsem dva dny nemocná a nemohu to vydržet. Já chci do práce teď hned. Okamžitě! Copak tam asi beze mne dělají, takových věcí museli udělat a já trčím doma. To je strašné, nejraději bych se vydala na cestu a už za hodinu bych tam mohla být, s nimi. Bože, proč je to tak kruté muset být doma a odpočívat? Ale co je nejkrutější je pondělní svátek. I kdybych se vyléčila třeba zítra, tak musím být doma celý víkend a pak ještě celý dlouhý den, protože nějaký nepřítel práce vymyslel svátek. Ten člověk vůbec nemyslel na chudáky, kteří si chtějí užívat plněním pracovních povinností. Blázen to byl a oni ode mne ještě chtějí, abych mu byla vděčná. Nemožné. Držte mi palce, ať to zvládnu, ať mě nepostihne šílenství a mohu v úterý vesele utíkat do práce.

Nestíhám, nic nestíhám, 9 hodin, přicházím domů po dni plném práce. Vy, kdož toužebně očekáváte pokračování popisu mého podivného života, jste jistě právem zklamáni nedostatkem nových postřehů. Já se za to omlouvám, ovšem čas je neúprosný, tolik hodin a já se ještě musím učit na zítřejší test (v práci, ne ve škole!) a měla bych psát psychologickou seminárku, na to už však síly nestačí. A taky bych se měla najíst, ale copak mohu, když čas utíká šíleným tempem? Co víc říct na svou omluvu, mnozí jistě pochopí, jiní mi neodpustí, takový je život. Na závěr snad řeknu jen, že zvláštní věc se stala v životě mém – mám práci, která mě BAVÍ (to píši v náhlém záchvatu euforie, co bude za týden, ví jen nejvyšší bytost, velký Fén).