Byl to po dlouhé době poklidný den. Ptáci pokřikovali už od rána. Želva se hřála pod rozžhavenou lampičkou. Učení se odložilo na příště. Veškerá činnost spočívala v polehávání a čtení knih a zpráv na internetu. Jenom malý hlásek našeptávající v hlavě něco v tom smyslu, že by se mělo něco užitečného dělat a že přece žijeme pouze jednou, rušil klidnou atmosféru. Venek se také zdál naprosto klidný, snad jen občasné zaštěkání psů se ozvalo z okolí. Nebylo ani vedro, ani přílišná zima. Hudba, která hrála do sluchátek, zněla neovykle příjemně. Přesto byl kolem cítit neklid. Něco by se mělo stát. Výbuch v metru, atentát na vlivnou osobu nebo nálet nepřátelských letadel by zjitřil ten klid. Možná je člověk až příliš neklidný na to, aby žil celý život v klidu. Přát si válku ale nejde, války jsou bohužel až příliš zničující. Zazvonil zvonek, přece jen se něco děje. Bude se cvakat pojistkami, vypnout spotřebiče. Kdepak války, tady jde o život, bez sporáku, konvice, počítače, co bychom dělali v takovýchto poklidných dnech?