Kolega z práce, v mém věku, slavil narozeniny. Pozval si bandu kamarádů čvuťáků a zase tu bylo mé dilema. Samozřejmě se před půlnocí rozhodli rozjet se pobavit na Hvězdu, sbalit nějaké ty slečny, trochu se políbat a tak. Mě napadlo, že by bylo fajn jet s nimi, zapomenout na chvíli na všechny starosti, sebrat tam nadrženého čvuťáka a trochu se pobavit. V zápětí se ovšem vynořila myšlenka, že by to někomu mohlo být líto a mě by pak bylo líto, že jemu je to líto. A je tu nevyřešitelný kruh. Život mám jen jeden, co neudělám teď, neudělám už nikdy, za pár let bych mohla litovat, že jsem nevyužila příležitostí v době, kdy bylo všechno tak snadné. Jenže, když využiji příležitosti, bude tu zase ten pocit viny, pocit, že někomu ubližuji. A ten se, parchant, nedá jen tak zahrabat někde v lese. Otázkou je, zda by to ten někdo nepochopil. Nepochopil by, že chci jeden večer na vše zapomenout a užít si těch vzácných prožitků, jako je líbání s neznámým přitažlivým člověkem?
Děsivé je, že jsem se rozhodla hned. Nikam nechci, pojedu domů a zbytek večera strávím sama. Jak zbabělé. Prostě si nebudu komplikovat život pocity. Bojím se komplikací. Čím jsem starší, tím mám větší strach. Možná bych si příště mohla od citově zainteresovaných osob vyžádat povolení a užít si všeho bez starostí.
Přejít k obsahu webu
Hele Helenin deník