Doma

Jsem doma. Je tu klid. Maminka připravuje oběd. Já nemusím nic dělat, jen tak sedět, číst si nebo koukat na televizi. Je to příjemné. Ovšem tak za tři čtyři hodiny nicnedělání se dostaví trochu nepříjemný pocit nudy. Vyrazila bych někam ven. Ale už tady nikoho neznám. Jenom kamarádka s dítětem. Je mi trapné jí zavolat, protože ani nevím, kdy porodila, budou to tak dva měsíce a já jí ani nepogratulovala. Mám pocit, že takové věci se neodpouští, asi už ji nikdy neuvidím. Zrovna teď jsem ve stavu, kdy ani děti mít nechci, protože mě zase trochu začal bavit život. Ani nevím, kdy se to zvrtlo. Však zítra to bude zase jinak.
Už se začínám těšit na stěhování do ČB. Tedy ne přímo na stěhování a do ČB, ale na zařizování bytu. To má zase člověk důvod, jak omluvit utrácení peněz. Proto plánuji, co koupit, kam to postavit a jak celý byt zařídit. Radost mi trochu kalí to, že pak mě asi na dlouhá léta nic podobného nečeká. Vždycky si totiž vzpomenu na výrok mého H. Když jsem říkala něco v tom smyslu, že je koupě bytu dobrá investice a že se pak dá zase prodat, řekl: „Já v tom bytě ale hodlám umřít.” Achjo, a já tak ráda měním byty a ráda je vždycky zařizuji znova. Taky klesla naděje, že bychom nemuseli zůstat v ČB do konce života. No snad se s tím nějak smířím.

Německo

Po dvoutýdenním odpočinku po návratu z Německa nastal čas na malé shrnutí žážitků. Na úvod zdůrazním, že dvouapůlměsíční pobyt v německém Saarbrückenu s jedním kolegou byl můj první pracovní pobyt v zahraničí a také první pobyt v zahraničí trvající déle než tři týdny. K tomuto faktu přihlížejte při čtení o mých velmi objevných poznatcích získaných během pobytu. Začnu krátkým výčtem nabytých poznatků: lidé jsou všude téměř stejní (všude = Německo + ČR), práce je všude téměř stejná, život je všude téměř stejný. Ano, to jsou hlavní závěry, ke kterým jsem tam došla.

Lidé

Lidé mi přišli podobní jako u nás. Jen zaměstnanci v obchodech se mi zdáli trošku slušnější a přívětivější než u nás. Také jsem potkávala dost lidí různých barev a národností. Dost Francouzů, což je jasné, protože kousek za Saarbrückenem je francouzská hranice, hodně černochů, v práci pár Rumunů. V tramvaji mě překvapovalo, že si mladí lidé dávali boty na polstrované sedačky a dopělí dávali zase na sedačky psy. Možná, že to dělají i u nás, ale zatím jsem si toho nevšimla.

Práce a společenský život

Práce se celkem dala zvládnout, tedy až poté, co jsem přežila první tři dny, kdy se mi to všechno zdálo příšerné. Pracovali jsme na ďábelském projektu CLIX. CLIX je e-learningová aplikace pro školy a podobné instituce. Pracovali jsme na osmé verzi této šílenosti (z pohledu programátora, jak to vidí uživatelé nevím), která existuje asi 10 let. CLIX dokonce vyhrál nějakou cenu pro e-learningové aplikace. Máme podezření, že mohl být jedinou hodnocenou aplikací v dané kategorii. Nebudu CLIX dále rozebírat, snad jen jeden získaný poznatek – HTML rámy nejsou mrtvé. O CLIXu se nám zdálo i ve spánku. Na konci pobytu už jsme přemýšleli o tom, jak proradný CLIX zlikvidovat těsně před tím, než odjedeme. Na akci bohužel nedošlo.
Abychom mohli jet na týdenní dovolenou na hory, bylo nám řečeno ještě v Praze, že si budeme muset celý týden napracovat, aby náhodou firma nepřišla o nějaké peníze. Proto jsme prvních pět týdnů chodili do práce na 10,5 hodiny denně. Náš den tedy sestával ze snídaně, práce, večeře a spánku. Před vánoci jsme zařadili do tohoto rytmu dva díly Hrdinů před spánkem. Po vánocích bohužel seriál došel. V restauraci jsme byli za celou dobu pobytu dvakrát, v hospodě jedenkrát.

Bydlení

Nejdříve jsme bydleli v hotelu, v malých místnůstkách, kde byla postel, židle, stolek, skříň a koupelna se záchodem a sprchou. Pěkné na týdenní dovolenou, ale příšerné k bydlení na tři měsíce. Proto jsme vzali iniciativu do vlastních rukou a našli si tzv. FerienWohnung, tedy byt na krátkodobé bydlení. A hned bylo vše veselejší. V bytě 3+1 jsme měli každý jednu místnost a ještě společný obývací pokoj s televizí. Jediná věc, které jsme k naší lítosti nedosáhli, bylo nalezení bytu s internetem. Ač to bylo kruté, vzhledem k naší závislosti na tomto médiu, překvapivě jsme to zvládli, nejspíše proto, že internet byl k dispozici v práci, kde jsme stejně trávili většinu dne.

Soužití s kolegou

Cestu do Saarbrückenu jsem podnikla s kolegou Martinem. Kdyby nás jelo víc bylo by to možná trochu veselejší, ale byla jsem ráda alespoň za něho. A taky za to, že je ve stejném věku jako já a není to žádný mrzout. Je pravda, že jsem několikrát začala pociťovat ponorku, ale podařilo se mi takové takové pocity zahnat. Po té, co jsem si koupila tři společenské hry a hodně večerů jsme strávili hraním, bylo naše spolužití mnohem zábavnější. To mi bude teď chybět, protože s mým milým H. zůstanou hry hodně dlouho ležet pod vrstvou prachu na skříni.

Závěr

Jsem ráda, že jsem se jednou podívala pracovně do jiné země. Taky jsem ráda, že jsem zjistila, že není tolik o co stát (kromě finanční stránky). A už nikdy nikam nejedu. Dokud se mi to nerozleží v hlavě.