Měsíc: Červen 2009

Docela jsem se těšila na vybírání svatebních šatů. Pak jsem přišla do svatebního studia a těšení se změnilo v utrpení. Ujala se mě nějaká paní a ptala se, jakou mám představu. Chtěla jsem něco jednoduššího, ne moc objemného a mohlo by to být barevné, například červené, žádnou větší představu jsem neměla. Paní hned vypadala zklamaně – červené? vy nechcete krásné bílé šaty? – něco takového šlo přečíst z jejího výrazu. Ovšem smířila se s tím a ukázala mi dvoje červené šaty, které tam měla v kategorii „společenské“, ne přímo „svatební“. Pak jsem zahlédla ještě nějaké tmavě červené, které se mi hned zalíbily, a ona na to: „Takové tmavé nechcete, že ne? To se vůbec nehodí.“ Aha, tak tedy ne. Dala jsem na její rady a zkusila si jedny bílé, ale vůbec se mi to nelíbilo. Pak mi konečně dovolila zkusit si ty červené a celkem to šlo. Musela jsem ale přitom vydržet poznámky typu – vy vůbec nevypadáte z té svatby nadšeně, mně sem chodí úplně jiné ženy, chtějí vypadat jako princezny, vypadáte jako by vás do svatby nutili. Mám já tohle zapotřebí? Já chtěla jen jednoduché červené šaty. Nechtěla jsem paní moc zklamat, tak jsem se pokusila trochu usmívat, ale asi to spíš vypadalo jako příšerný škleb.
Výběr šatů jsem odložila na další týden – musím vylepšit psychickou přípravu.

Nedávno jsem jela ve vlaku domů a koukala na Sex ve městě. V dílu, který jsem sledovala, dostala Carrie jako dárek DVD s gay pornem. Ve vlaku, naproti přes uličku, seděla jeptiška. Už to, že jsem potkala ve vlaku jeptišku, na kterou nenarazím, co je rok dlouhý, bylo podivné. Celá situace se mi zdála trochu ironická, když jsem si uvědomila, že naproti sedí jeptiška a já koukám, jak si Carrie pouští s kamarádkami zmíněné DVD a dost se u toho baví. Říkala jsem si, co by tomu asi jeptiška řekla, kdyby to viděla. Ale co já vím, třeba jeptišky procházejí nějakých kurzem, kde jim ukážou všechno, s čím se mohou v životě potkat, aby je pak už nic nepřekvapilo a nesvedlo z cesty. No v každém případě jsem se zapomněla soustředit na pár záběrů z DVD, které tam probleskly, a musela si to pustit znova.

Včera jsem šla do lékárny a sledovala scénu se starší paní a lékárnicí. Nejsem žádná příznivkyně vybavujících se a zdržujících důchodců, ale tohle mě trochu naštvalo. Paní položila celkem pochopitelný dotaz, zda existuje nějaký lék bez doplatku, který by nahradil ten s doplatkem, který měla na receptu. Paní lékárnice se zatvářila, jako že ji paní nesmírně otravuje, zdržuje a ptá se na blbosti. „Žádný takový lék není“, odsekla. Ovšem starší paní se nechtěla smířit se 170 korunami za nějakou malou krabičku léku a odvážila se položit druhý dotaz. Ptala se, zda to alespoň stojí za to a pomáhá. Lékárnice se zatvářila poměrně „vlídně“ (jde přece o peníze pro lékárnu a paní by mohla ještě cuknout) a vysvětlila jí, že je to samozřejmě výborný lék. Bylo v tom ale spíš slyšet něco jako „tak už to zaplať a vypadni, babo“. Měla jsem chuť milou paní lékárnici nakopat…

Koupila jsem si nové kolo a začalo mě dost bavit na něm jezdit. Pořídila jsem si mapu cyklotras v okolí a mám v plánu jich pár projet. Samozřejmě jsou to zatím jen plány a přiznám si, že ze spousty mých plánů po čase zbyly jen útržky matných vzpomínek. Zatím je ale tento plán velmi aktuální. Uvažuji o koupi dalšího vybavení jako je helma, cyklistické oblečení a počítač na kolo, abych se cítila jako opravdový cyklista. Při všech těch úvahách jsem si vzpomněla na jednoho ze svých bývalých přítelů, který mi jednou řekl, že mu připomínám jeho mladší verzi (byl mezi námi asi pětiletý věkový rozdíl). V té době si kupoval kolo a byl z toho strašně nadšený a já to jeho nadšení moc nechápala. Taky mi přišlo divné, jaktože se potřebuje bavit novým kolem, když má mě. Koupil si všechno potřebné vybavení a byl z něho cyklista.  Tenkrát mi ještě přišly vyztužené elasťáky děsně vtipné.
Teď jsem o něco málo starší než byl on a najednou to všechno chápu. Už jen čekám, kdy začnu poslouchat Drum’n’Bass a lít do číny skoro celou lahvičku sojové omáčky.