Měsíc: Červenec 2009

Právě jsem si přečetla na stránkách stopfeminismu (.cz) článek „Feminismus škodí ženám”. Nejvíce mě zaujal odstavec, který popisuje, jak takové feministky dopadnou. A je to strašlivý osud (citace včetně chyb):

„Žena začne zanedbávat to, jak vypadá, přestane od mužů vyžadovat galantnost, ztrácí schopnost se o někoho starat. Začne být méně žádaná, začne mít rozpory s partnerem, přijde o volný čas. Vydělá si hodně peněz, za které si koupí hodně věcí, které nepotřebuje. Začne žít sama, protože nikdo nemá zájem žít s ní. Zároveň očekává partnera, ke kterému může vzhlížet, protože tak to my ženy máme rády. Ale zároveň ani trochu nehodlá být pod ním, protože není zvyklá poslouchat někoho jiného než sebe. To je rozpor, který se špatně řeší. Také díky svému postavení si začne mnohem hůře shánět partnera, protože její očekávání jsou logicky vyšší. Zároveň ale ti úspěšní partneři očekávají od žen zázemí, aby se mohli věnovat dále tomu, v čem jsou úspěšní. Nikdo není pak ochoten věnovat se oněm „podřadným pracem” jako starost o domácnost. Takže je mnoho nešťasných „úspěšných” žen, které mají místo partnera psa. To mi nepřijde nejlepší volba. Feminismu zkrátka dělá ženy nešťastné a ženám škodí”.

Definice feministky pak vypadá takto:

„Dle mého názoru feministky nemusí být ošklivé ženy, přesto se domnívám, že se od většiny žen liší. Je známé, že ženy mají jiný typ mozku než muži. Je také vyzkoumané, že určitá malá část žen má mužský typ mozku a určitá malá část mužů má naopak  ženský typ mozku. Dle mého názoru jsou feministky ženy, které mají mužský typ mozku a zkrátka přemýšlí stylem mužů. Proto se s muži srovnávají a žádají stejné zacházení i stejné profese – jsou to ony vojačky, ředitelky, vědkyně. To je ještě v pořádku, je to jejich volba. Jenže protože muži mají často tendenci být spasiteli a prosadit svůj názor, jako názor obecný, tak i ženy s mužským typem mozku mají takové chování a v tom je ten problém. Tyto ženy se sdružují jako feministky”.

Trochu se v tom poznávám, tak doufám, že nedopadnu, jak bylo popsáno výše 🙁 .

H. mi vyčítá, že si nepamatuji, kdy jede na služební cestu, i když mi to říká několikrát během dvou týdnů před cestou. Poté, co mi asi po páté připomněl, že má v srpnu narozeniny, jsem si to už nezapomněla napsat velkým písmem na papír, který mi leží před klávesnicí. Bohužel se obávám, že papír někam zapadne a zase bude z narozenin fiasko. S mojí pamětí to jde z kopce. Dnes jsem odcházela z práce, těšila se, jak se projedu na kole, a když jsem přišla do místnosti, kam kola zavíráme, zjistila jsem, že kolo nikde. První myšlenka se týkala zlodějů, ale pak se odněkud vynořila jiná, která říkala, že ráno pršelo a já se rozhodla jít raději pěšky a neriskovat, že budu mít opět bláto až na hlavě. Moje paměť je schopna udržet informaci o tom, že mám jít večer spát, ráno vstát, jít do práce, z práce a potom do obchodu pro čokoládu. Bohužel toho o moc víc nezvládá. Musím doufat, že to H. bude i nadále tolerovat. Ale už mě taky několikrát napadlo, že ho na mně zajímají jiné věci a myšlení a paměť jsou podružné. Ale to snad tak nemůže u mužů fungovat. To by se zbortily veškeré mé představy a ideály.

Nádraží Jihlava – město má své kouzlo. Oprýskaná stará budova, která už dlouho neviděla zásah lidské ruky. Pod nápisem pitná voda otisky bývalých kachliček a díra ve zdi vedoucí kdoví kam. Zamřížovaný vchod do bufetu (byla neděle) a tabule s nabídkou chutných baget – „šunková mňamka – 35 Kč”. Polorozpadlé dřevěné dveře vlající ve větru. Prázdná bezútěšná čekárna. Ticho a klid, jen občasné zavrzání dveří či okna. Celkem se mi tam líbilo, mám ráda staré budovy, ale pak jsem si dala čaj z automatu. Jediný automat v okolí, který nabízel alespoň pití, jídlo k sehnání nebylo. Můj oblíbený hodně slazený citrónový čaj chutnal nějak podivně. Nejdřív mě napadlo, že tam není cukr, ale o pár sekund později mi došlo, že piji pouze horkou vodu. Veškeré nadšení z nádraží opadlo.