Bůh mě miluje. To mi řekla nějaká slečna na ulici. To je tak milé. Tak to už mám dvě osoby, které mě milují. A to byly doby, kdy jsem si myslela, že mě nikdo milovat nemůže, protože mám strašně moc nedostatků. Časem jsem si ale všimla, že nedostatky mají i ostatní, takže je třeba si vybírat osoby, u kterých je možnost, že by mě mohly milovat, podle nedostatků. Počet nedostatků musí být u obou osob zhruba stejný, jinak si osoba s méně nedostatky po čase všimne, že je něco špatně. Že jí na tom druhém vadí nějak moc věcí a jsou kolem osoby, které by jí vadily daleko méně. Dříve jsem právě tuto chybu dělala – vybírala jsem si osoby s mnohem méně nedostatky, než mám já, a dopadalo to dost katastrofálně. Že jsem si je vybírala, je možná přehnané tvrzení, protože si vždycky nějak našly ony mne a já byla tak nadšena z toho, že si mě někdo tak hezký a chytrý povšimnul, že jsem mu hned skočila do náruče. S mým H. jsem měla celkem štěstí, jelikož je počet našich nedostatků skoro stejný (alespoň z mého pohledu). Je to celé náhoda, protože jsem v době výběru nebyla schopna posuzovat a volit vhodné kandidáty na vztah podle dotazníku nedostatků, ač jsem to měla v plánu, a vlétla jsem do toho bez velkého přemýšlení. Máme tak nějak nedostatkově vyrovnaný vztah. A tak to má být.