Je zima, jsem sama, našla jsem si šedivý vlas, různě po světě se válčí. A já si ani nepamatuji, kdy jsem měla naposled pořádnou depku. Něco tady nehraje.
Anebo hraje, až moc. Určitě za to mohou ty prokleté deskovky. Deskové hry, kterými trávím snad až příliš mnoho času. Hry, u kterých se člověk může potkat s mnoha chytrými, milými a zábavnými lidmi. Hry, u kterých si člověk popřemýšlí, poučí a pobaví se a třeba i trochu popije. Hry s všemožnou tématikou. Člověk aby se pokaždé vcítil do jiné postavy a jiného prostředí. Jednou je velitel armády, jednou indián, jindy zemědělec nebo alchymista, někdy porodí za hru i tři děti.
Proč vlastně dělat něco jiného než hrát? Ve hře můžu třeba nastolit světový mír nebo vymýtit smrtelnou chorobu. To se mi asi reálně nepodaří. Nebo alespoň ne za dvě hodiny. Ve hře můžu klidně rozbombardovat celé království bez rizika mezinárodních sankcí, můžu mít farmu s prasátky a kravičkami, aniž bych je musela krmit, nebo můžu být masovým vrahem a utíkat před policií, aniž by mi hrozilo něco víc než jen zatknutí dřevěnou figurkou. Prostě samé výhody.
Trochu se děsím toho, že jednou přijde den, kdy mě hry přestanou bavit, tak jako se mi to občas stává s jinými věcmi. Pak život zřejmě přestane mít smysl. Ale zatím: Ať žijí hry!