Rozbil se mi přepínač na sprchu u vodovodní baterie. Nedlouho potom praskla sifonová hadice pod dřezem. Tak jsem si řekla, že se s tím přece nebudu patlat, když tomu houby rozumím, zavolám instalatéra a vše bude rychle a bez problémů vyřešeno.
Když se mi po spoustě telefonátů povedlo jednomu po týdnu dovolat, domluvili jsme se předběžně na čtvrtek, a ať mu prý pošlu ještě sms a na čase se pak domluvíme. Tak jsem tedy napsala: „Bla, bla, sprcha..baterie..nejlíp ve čtvrtek“.
Ve čtvrtek ve čtyři volal: „Tak jsem tady!“ Cože? Teď? Zřejmě si místo „ve čtvrtek“ přečetl „ve čtyři“, ale vysvětlit mu, že slovo čtyři jsem rozhodně nikdy při rozhovoru s ním nepoužila ani nenapsala, bylo nemožné. „Já mám tu sms, domluvili jsme se na čtvrtou…tak vy si zavoláte instalatéra a nejste doma???!!!“ Pak už jsem o něm nikdy neslyšela.
Zkusila jsem dalšího, který byl o poznání příjemnější, ale mohl až za týden a půl. Rozleželo se mi to v hlavě a obětovala jsem určitě krásného mladého statného instalatéra a zážitky, k nimž s ním mohlo dojít. Zajela jsem koupit baterii, sifon, připojovací hadici, nastavitelný klíč na montování baterie, láhev na pití na výlety, čelovku, tričko, kalhoty…no znáte to.
Vyměnila jsem baterii i sifon s drobnými zádrhelky (jako, že voda kvůli zapomenutému těsnění protékala ze sifonu rovnou do poličky) a nyní sprcha vesele sprchuje a sifon sifonuje. Ušetřila jsem a zkusila si, že drobné opravy zvládne i takové nemehlo jako já. A to je k nezaplacení.
Přejít k obsahu webu
Hele Helenin deník