Pro příště

Až mi bude příště nějaký technik nastavovat nové připojení k internetu, tak už budu vědět, že funkčnost zkouší na stránkách Seznamu. A že když napíše s, tak mu prohlížeč doplní seznamka.cz. A že na úvodní stránce Seznamu, kde jsem asi kdysi zaškrtla políčko „Pamatovat si mě“, pak uvidí maily ze speciálního mailového účtu pro seznamku. A příště se už jistě kromě trapného pocitu a skrývaného smíchu za jeho zády nebudu obávat, že si to technik špatně vyloží a vrhne se na mě v domnění, že se mu jemnými náznaky snažím dát něco najevo.

Svišť Karel

Zhlédla jsem dokument o muži, který monitoruje v extrémních horských podmínkách populaci svišťů. Vezme lyže a proplétá se lavinami, aby mohl dělat užitečnou práci pro lidstvo. Úplně mi to převrátilo život. Když jsem viděla tu radost, když se svišť Karel vynořil i s rodinou na jaře živ a zdráv z nory, bylo to něco úžasného. Okamžitě nechávám programování a jdu hledat smysluplnou práci.

Setkání ve vlaku

Když jsem jela naposled vlakem, přistoupil ke mně do kupé dobromyslný pán. Pil vodu z lahve od mléka, začal jíst jogurt a jídlo z krabičky a volat kamarádům. „Ahoj ptáku!“, začal jeden rozhovor a pak už to jelo. Mix všeho. Sobotka, pivo, uprchlíci, teorie o tom, jak je potřeba jednou za 50 let pročistit Evropu. Během toho výlevu si povšiml paní s dítětem procházející chodbičkou: „Ty vole, teď tu prošla ženská s děckem, co měla na tričku Ramones, to je nějaká ta metalová skupina ne? Představ si, co z toho dítěte vyroste, když mu tohle od malička pouští!“. Přitom se pořád usmíval jako takový děsně milý pán. Nakonec vyhodil zbytky jídla z okna, asi aby se v jiném kupé taky měli dobře, a bez pozdravu odešel.

Kino

V kině na Šíleném Maxovi jsem si vzpomněla, jak jsem v zimě u pokladny při čekání na lístek na Fotografa slyšela bavit se dvě paní:

„Viděla jsi už toho Fotografa?“
„Viděla, bylo to pěkné. Taky jsme byli na Babovřescích 3, to bylo taky pěkné.“

Už to mělo být varování, že něco je špatně. Ale stejně jsem šla. Nakonec byl film celkem zábava s trochou rozčarování z vyznění filmu, ale problém byl jinde. V sále. Složení diváků nebylo úplně ideální. Starší pár, hlavně pán, který seděl vedle mě, měl potřebu hlasitě odfrkovat a komentovat události ve filmu ve stejném stylu jako to zřejmě dělají doma u televize v obýváku („Pfff, to je teda něco“, nepochopitelné dotazy typu „Vidíš to?“). Další žena se snad každou minutu smála bez ohledu na to, zda se na plátně zrovna dělo něco vtipného.

Tohle se u Maxe nestalo a navíc to byla pastva pro oči. Vybírat filmy je zřejmě třeba i s ohledem na možné složení obecenstva. Brutální masakry při honičce v poušti pro příznivce Babovřesk asi moc nebudou. A jaká to byla nádhera.

Při návštěvě Fotografa mě také zaujala moje reakce na trailer k filmu Teorie všeho, což je ohromně romantický příběh o Stephenu Hawkingovi. Normálně mě rozbrečel. To jsem si pak říkala, proč já vlastně utrácím takové strašné peníze za lístky, když mi stačí pár minut, do kterých nacpou všechny srdceryvné scény, a vyčerpám si tak všechny emoce a nudný příběh už si domyslím. Příště si tedy na večer k lahvi vína stáhnu pár trailerů se směskou všeho – radosti, hrůzy, akčnosti, směšnosti i trapnosti – a mám vystaráno. All inclusive zdarma.

Óda na hry

Je zima, jsem sama, našla jsem si šedivý vlas, různě po světě se válčí. A já si ani nepamatuji, kdy jsem měla naposled pořádnou depku. Něco tady nehraje.

Anebo hraje, až moc. Určitě za to mohou ty prokleté deskovky. Deskové hry, kterými trávím snad až příliš mnoho času. Hry, u kterých se člověk může potkat s mnoha chytrými, milými a zábavnými lidmi. Hry, u kterých si člověk popřemýšlí, poučí a pobaví se a třeba i trochu popije. Hry s všemožnou tématikou. Člověk aby se pokaždé vcítil do jiné postavy a jiného prostředí. Jednou je velitel armády, jednou indián, jindy zemědělec nebo alchymista, někdy porodí za hru i tři děti.

Proč vlastně dělat něco jiného než hrát? Ve hře můžu třeba nastolit světový mír nebo vymýtit smrtelnou chorobu. To se mi asi reálně nepodaří. Nebo alespoň ne za dvě hodiny. Ve hře můžu klidně rozbombardovat celé království bez rizika mezinárodních sankcí, můžu mít farmu s prasátky a kravičkami, aniž bych je musela krmit, nebo můžu být masovým vrahem a utíkat před policií, aniž by mi hrozilo něco víc než jen zatknutí dřevěnou figurkou. Prostě samé výhody.

Trochu se děsím toho, že jednou přijde den, kdy mě hry přestanou bavit, tak jako se mi to občas stává s jinými věcmi. Pak život zřejmě přestane mít smysl. Ale zatím: Ať žijí hry!

Internetové seznamky

Proč se vyplatí seznamovat se na internetových seznamkách? Protože tam člověk najde samé fajn lidi:

  • Ženatého člověka, co hledá štíhlou ženu s velkým zadkem.
  • Člověka prezentujícího se jednou polonahou fotkou s nápisem amateri.cz.
  • Celkem dost lidí, kteří hledají poslušnou submisivní ženu, kterou si chtějí vychovat.
  • Muže, který v inzerátu zdůrazní, že hledá přirozenost a hlavně opravdu ne tetování.
  • Pána, který hledal v lesích, na loukách a na horách, ale bohužel nikoho nepotkal.
  • Desítky nadšenců hledající milou, hodnou, příjemnou ženu, se kterou založí rodinu, budou bydlet v domečku se zahrádkou na vesnici, trávit spolu většinu času a budou se milovat až za hrob. Krásné.
  • Uživatele s přezdívkou Heterolevel.
  • Uživatele, který napíše Krásný večer, některé slečny si myslí, že na seznamce jsou buď naprosto ulítlí lidé nebo naopak moc vážní až suchaři. Ano, to určitě není pravda. Hlavně, když to napíše uživatel s nickem „Peniiisek.
  • Člověka, který hledá „važný vstah????“
  • Pána, který hledá usměvavé stvoření, které „pokud exituje potěší mne“.

Jak vidíte, výběr je široký, vybere si každý. Já to tedy asi zase zkusím o dům dál, ale příjemné zážitky z tohoto typu seznamování mi zůstanou.

Na počest pána z obchodu s džínami

Nakupování oblečení mě moc nebaví. Vlastně téměř vůbec. Ne, že bych nerada nosila nové, hezké, dobře padnoucí oblečení, ale samotný proces chození po obchodech, vybírání a zkoušení oblečení mě dokáže rozladit až rozčílit. Velký problém jsem vždy měla s kalhotami. Je jich na výběr málo a většinou mají podivný tvar, který mi nesedí. Když jsem jednou takhle roztrhala poslední nositelné kalhoty a šla nakupovat nové, vlezla jsem do malého obchodu specializovaného na džíny. Uvítal mě tam milý pán, který mi nabídl k vyzkoušení všechny možné džíny všech tvarů a velikostí, a já si kupodivu vybrala. Příště jsem tam šla zas. A potom zas. A zas.

Naposled dnes. Byl tam ten stejný pán, moc se nevyptával a vyložil na pult asi milion kalhot. Nechal mě všechno v klidu vyzkoušet, nekecal mi do toho, nosil mi další velikosti, když jsem si přála. A taky jsem si nakonec vybrala, dokonce dvoje. Pamatoval si mě a před placením mi nabídl ne úplně malou slevu, i když nemusel, protože jsem se stejně už chystala celou sumu zaplatit. Odcházela jsem s dobrým pocitem a skoro vůbec mi nevadí, že do výplaty budu jíst asi jen slimáky. Takových obchodů a milých pánů by mělo být víc. Hodil by se mi hlavně obchod na čepice. S těmi je vždycky problém.

KVIFF a melouny

Ve Varech může člověk potkat samé zajímavé lidi. Tak třeba paní s melouny. Tím myslím paní s tričkem, na kterém byly nakresleny melouny, která držela v ruce čtvrtinu melounu. Jestli se pokoušela na někoho udělat dojem, tak zvolila naprosto dokonalou taktiku.

Nejmenovaná energetická společnost si najala pár brigádnic a navlékla je do triček s nápisem „Naše společná energie dokáže úžasné věci”. Tento nápis byl umístěn přímo na prsou brigádnic a lidé ve frontě na lístky si tak mohli krátit čas přemýšlením, co tím chtěl autor říct. Z těchto myšlenek je mohl vytrhnout vozíčkář. Pan Vozíčkář, který se probíjel davem a přitom ukazoval na různé věci a pojmenovával je: „festivalový deník”, „noviny”, „letáček”, „voda”. Paní, která ho doprovázela, následně musela danou věc vzít a pánovi ji podat. Létala ze strany na stranu, aby jeho pokyny stíhala plnit.

V přeplněných ulicích během festivalu může člověk narazit na různá individua. Například vánoční stromeček, dárek, oranžového pantera, rajče, Večerníčka či skupinu medvědů. Pro nadšence do focení se s osobami v převlecích je to ideální místo.

V jednu v noci u Hadího pramene, který má být jeden z pitelnějších a přitom chutnal jako něco naprosto nedefinovatelného, jsem potkala známého z Prahy, kterého jsem neviděla dlouhá léta. Objevil se přesně v okamžiku, kdy jsem vyplivla hlt minerální vody, který jsem se odvážně pokusila vypít. Zřejmě nějaké kouzlo.

Na cestu do Varů jsem využila autobusu Student Agency. Výběr sedadla při koupi lístku je docela adrenalinová loterie, kdy člověk rozhoduje o tom, s kým stráví víc než dvě hodiny svého života. Jde o všechno, člověk může přitom potkat životního partnera, novou kamarádku, Japonku s nejnovějšími technologiemi (většinou jde o zájezdy do Českého Krumlova) nebo nerudně tvářícího se člověka jako obvykle. Když se v autobuse objevil sympaticky vypadající pán s normální váhou, tak jsem si oddechla. Ovšem jen na několik sekund, než dosedl na sedadlo a můj nos zachytil neuvěřitelně nepříjemný odér člověka, který strávil tak měsíc v tropických teplotách a ani jednou se neumyl. V horkých dnech tedy doporučuji nejezdit autobusem, ale raději se válet někde u vody a pojídat melouny.

Nedostatky

Bůh mě miluje. To mi řekla nějaká slečna na ulici. To je tak milé. Tak to už mám dvě osoby, které mě milují. A to byly doby, kdy jsem si myslela, že mě nikdo milovat nemůže, protože mám strašně moc nedostatků. Časem jsem si ale všimla, že nedostatky mají i ostatní, takže je třeba si vybírat osoby, u kterých je možnost, že by mě mohly milovat, podle nedostatků. Počet nedostatků musí být u obou osob zhruba stejný, jinak si osoba s méně nedostatky po čase všimne, že je něco špatně. Že jí na tom druhém vadí nějak moc věcí a jsou kolem osoby, které by jí vadily daleko méně. Dříve jsem právě tuto chybu dělala – vybírala jsem si osoby s mnohem méně nedostatky, než mám já, a dopadalo to dost katastrofálně. Že jsem si je vybírala, je možná přehnané tvrzení, protože si vždycky nějak našly ony mne a já byla tak nadšena z toho, že si mě někdo tak hezký a chytrý povšimnul, že jsem mu hned skočila do náruče. S mým H. jsem měla celkem štěstí, jelikož je počet našich nedostatků skoro stejný (alespoň z mého pohledu). Je to celé náhoda, protože jsem v době výběru nebyla schopna posuzovat a volit vhodné kandidáty na vztah podle dotazníku nedostatků, ač jsem to měla v plánu, a vlétla jsem do toho bez velkého přemýšlení. Máme tak nějak nedostatkově vyrovnaný vztah. A tak to má být.

Střípky

Nezbláznila jsem se, jak by se mohlo zdát z předchozího příspěvku. Takže mohu zase pokračovat ve psaní svých výlevů. Máme tu podzim, téměř zimu. Situace stejná jako každý rok – listy žluté, nálada hloupá, život letí jako smetí. A tak si říkám, kam to všechno vede. Snad to časem pochopím.

Pracovní situace se stabilizovala. Už se mi nechce zpět ani nikam jinam, chci jen sedět na své vyhřáté židli v kanceláři, mačkat tlačítka na klávesnici a občas si zajít pro sladký černý čaj. Hlavně neusnout.

Sport už mě zase přestal bavit. Mé snahy začít se hýbat podpořil kancelářský fotbal s gumovým míčkem a taky stolní fotbálek. Jenže v nové práci už tohle není. Sportovní nálada klesá pod bod mrazu. Sbohem trénované svalnaté tělo.

Po letech se zase podívám na ples. Možná ještě umím polku a valčík. Co z nich tančit na hudbu, co zrovna hraje, se budu jako obvykle ptát.

Mám chuť na bramborák.