Měsíc: Červen 2005

Už od pátku brigádničím (otročím). V pátek to byla Mary Kay, dnes čsob. V Mary Kay s námi byla zajímavá, pěkná blondýnka (aspoň bylo na co koukat). Vykládala nám o astrologii, znameních, čárách na ruce, o tom, že je médium atd. A taky prý má báječně fungující metabolismus, může sníst cokoli a netloustne a po alkoholu se vůbec neopíjí, což může být někdy smutné. Celý život být střízliva, pro mne ne moc pěkná představa. A taky se zná s kytaristou Anety Langerové a ten se o ni vážně zajímá. A taky jí na noze narostly nové kosti a byla na operaci. A má celý život vyřešený, je v pohodě, postavila se na vlastní nohy a vůbec. Sakryš a já žiju tak nudný život. Druhá slečna se taky zabývala znameními. Podivovala se na různých páry, kterým by to spolu vůbec nemělo jít, protože například dva blíženci či dva býci spolu to je katastrofa, holá nemožnost. Já se raději do hovoru moc nezapojovala, aby proboha nevyšlo najevo, že ani neznám znamení mého přítele, to bych pak vypadala jako naprostý ignorant, blbec, podivín a co já vím, co všechno. Zato čsob si zatím vychvaluji. Nikdo mě neotravuje, sedím u netu a občas i trochu zapracuju.

Ze zkoušky z práva zřejmě nic nebude. Nemám naprosto žádnou sílu či dokonce chuť se něco učit. Poslední týden si vždy vezmu jeden papír s jednou otázkou a asi dvě hodiny koukám na ty písmenka, čtu to pořád dokola a po každém dočtení netuším, co jsem četla. Nebo si ten papír vezmu, lehnu si a začnu o něčem přemýšlet. Třeba o sousedovic kočce, o tom, že bych si měla vyprat spodní prádlo, o Světu podle Garpa (což jsem nedávno dočetla a je to báječná kniha), o tom, že jsem si zase nic nekoupila k obědu a obchod je daleko, o prázdninových cestách na Aljašku, Madagaskar, do Egypta a Mexika, kreré se samozřejmě neuskuteční, o skvělé práci za spoustu peněz, kterou mi někdo přijde nabídnout, o hladovějící Matyldě ve smradlavém akváriu, o zahradě a bazénku sousedů, o mimozemšťanech z planety Xylofon, o sexu a hlavně o HP. Pak si uvědomím, že mám v ruce nějaký papír. Jak ubohé, že? Jsem naprosto ztracena, co já vlastně dělám na vysoké škole. No ono je to jasné. Kde jinde bych mohla dávat tolik prostoru své lenosti.

Tak už i pan K. je ing. Všude kolem se to hemží ingy, mgry, co já vím, čím vším, zato společnosti H+H se ty zkratky nějak vyhýbají. Však oni někde čekají, někde se schovávají pěkně pospolu Bc+Bc či Bc+Ing a jednou na ně dojde, možná se budou zdárně schovávat ještě pár let, ale osud je jistě dohoní. Bez nich bohužel nejde předstírat, že patřím do té intelektuální společnosti, protože vždycky někdo poodhalí, že vím úplné houby a jen se přetvařuji a občas se tak jako zasměji, že to je přece jasné, na což dost lidí skáče. Jo s titulem to mohu říci no jo mě bolí hlava, tak mi to dnes nemyslí.
Když jsem přemýšlela o zkratkách, napadlo mě si sepsat zkratky chlapců, kteří měli tu čest sdílet se mnou společné lože i něco navíc a podivila jsem se, že je těch zkratek na můj vkus nějak mnoho, bože, co já si o sobě musím myslet. To byl VCH, RO, PV, KN, JK, dva jejichž jména si nepamatuji, takže je nahradím přezdívkami kuchař a pánbíčkář. Taková pestrá směska písmenek. Nejspíše budu muset být do konce života jenom s jednou zkratkou, aby byl celoživotní průměr alespoň trochu přijatelný pro velice slušnou dívku. Jenže, co má člověk s tou přírodou dělat?

Z mnou očekáváného desetiminutového pohovoru se vyklubala 2,5 hodinová muka. Nejdřív mě trochu zarazilo, že mluví převážně o telemarketingu a vydávají to za lukrativní práci s možností získáním bohatých zkušeností. A já chtěla brigádu „Bankovní administrátor”, kde bylo napsáno, že jen 10 procent práce tvoří telefonické ověřování transakcí, což na první pohled nevypadá jako telemarketing. Všechny čtyři ostatní spolutrpitelky zřejmě něco takového chtěly, takže jsem si připadala trochu blbě, když mi dali za úkol telefonický hovor a já naprosto nenávidím telefonování a ještě k tomu huhlám, nikdo mi nerozumí, zním jako by mě všichni otravovali atd. Být slušná na nějakou bábu, které se nelíbí kryt telefonu, na to bych se opravdu vykašlala. V zadání bylo, že si mohu případně domyslet některé skutečnosti tak, aby to odpovídalo realitě. Já si vymyslela neexistující pobočky Eurotelu, ceny krytů atd., což asi nebylo to pravé, protože se mi paní představující starou ženu nakonci málem vysmála.
Test nazvaný „Práce na počítači” spočíval v minutovém přepisování textu na Wordu. Taky bezva, bože, kam jsem to vlezla. V „testu matematicko logického myšlení” bylo 5 úkolů typu – kolik je 25 procent z 48? Málem se mi povedlo špatně odečíst dvě pěněžní hodnoty, čehož jsem si nakonec všimla a zachránila se před tím, aby mě považovali za naprostého vola. Nejspíš mě úplně rozhodilo, jaké to jsou kraviny.
Odpověděly jsme na tři otázky – jakou jednu věc bychom si vzali na pustý ostrov, jaké jsou naše nedostatky a jakou jsme zažili stresovou situaci. Nechápu k čemu je to dobré, ale budiž. Pak ještě testík z aj. No po dvou a půl hodinách jsem byla ráda, že mohu slečny a vedoucího pohovoru na kolečnovém křesle opustit. Kdyby to aspoň bylo k něčemu. Z pohovorů většinou volají sami, ale tentokrát jsme se domluvili na 11 hodině druhého dne, kdy zavolám. Já na to zapomněla a volala tam později, řekl mi, že mám zavolat ve tři, až bude mít čas. Samozřejmě měl potom pořád obsazeno. Opravdu nechápu, proč nemůže zavolat nazpět, když má zrovna čas, proč se tam musím snažit dovolávat 10krát. Jediné, co mě napadá je šetření na telefonních účtech nebo záměrné způsobování utrpení hledačům práce. Tak jsem se na ně vykašlala, pohovor mi byl naprosto k ničemu a teď abych si hledala brigádu znova.

Kdo si přeje moji totální psychickou zkázu, musí být po dnešku nadšen. Vyhození ze zkoušky, na které záviselo mé studium je jistě pro něho dobrou zprávou. Po pohromách typu Honzík či campylobacter nemohlo nic lepšího přijít. Ale ještě se neradujte. Kde se vzala tu se vzala nějaká síla, která mě donutila se na všechny problémy vykašlat a je mi celkem fajn. Kruci přece se nebudu trápit tím, že si nějaký přiblblý ekonom myslí, že ekonomii vůbec nerozumím. Musí přece číst mezi řádky a když něco řeknu trošku jinak, než si to představuje, musí chápat, že to samozřejmě myslím tak, jak on to chtěl, ale holt to asi nechápe. Každopádně po všech smůlách, které mě potkaly nemůže přijít nic jiného než období nebetyčného štěstí (jinak Bůh neexistuje, už tak je má víra v něj pošramocena, tak by se měl hodně snažit!).
Večer byl rozhodně daleko lepší. Sto zvířat je fajn. Pan TK prováděl pěkné taneční kreace, ač trochu ohrožovaly zdraví či brýle jiných lidí. H. si vytvořil s pomocí kožené bundy vlastní saunu. M. se trochu zapotila, což považovala za nevhodné pro zdraví svých vlasů. A já úplně zapomněla na ekonomii.

Po dlouhém rozmýšlení, které muzeum si vybrat, jsem se vydala na Pražský hrad. Ačkoli elektrická koloběžka v technickém byla taky lákavá. Na hradě byla výstava obrazů Zdeňka Buriana. Tam byly samozřejmě známé pravěké obludy, které mi připomněly, že to byl právě Zdeněk Burian, kdo mi vtiskl do mozku svoji představu těchto zvířat, která zůstane navždy stejná. Taky jsem si zavzpomínala na dobrodružné knížky – Verne, May, Grey atd. Ale co se mi líbilo nejvíc byl Burianův autoportrét. Burian se štětcem, barvami kouká do obrazu.
Další výstava na programu byl Příběh pražského hradu. Moc pěkné a zajímavé prostory, sice jsem to jen tak prolítla, protože mě historie zas až tak nebere, ale stálo to za to. Nakonec jsem prošla starý královský palác. Rudolf druhý tam pobíhal s psíkem.
Chtěla jsem ještě mrknout do národního, ale po procházce po Karlově mostu, kde mě zase znechutily spousty turistů a potěšila krása Prahy, jsem byla příliš unavena a ujížděla domů na moji milovanou Suchdol (ani nevím, zda je to ta Suchdol či ten Suchdol).

Ekonomie je to nejhorší, co může být. Zvláště, pokud se člověk už potřetí učí to samé a má na to skoro alergii. Nicméně mi to všechno připadá naprosto nelogické, zlatá matematika.
V domě probíhají čilé práce, zvuk vrtačky už ani nevnímám. Kořen rekonstruuje byty uvnitř domu, což mi taky připadá trochu nelogické, protože by měl nejdřív zrekonstruovat základy domu, střechy, zdi atd., aby mu to všechno nespadlo na hlavu. Však mám taky jisté obavy, když slyším pod nohama kladivo, abych se nepropadla se vším příslušenstvím do sklepa. I když by se to trochu hodilo, to by nám možná Kořen nezadržoval kauci a nechal nás v klidu odstěhovat se do nějakého krásného, levného bydlení, na něž jistě máme právo po půlročních útrapách. Avšak zákony ekonomie jsou neúprosné.

Tak mám v sobě všechny možné bakterie. Ve střevech na mně parazituje campylobacter, na obličeji mi našli zlatého stafylokoka a ještě mám prý infekci močových cest. Ani jsem nevěděla, že takové věci existují. Bohužel mě nepostihla infekce učební nálady. Zato infekce jarní vzrušivosti stále neodchází a představy o skupinovém sexu se studenty Zemědělské univerzity jedoucí ve stejném autobuse jako já na Suchdol či ze Suchdola jsou stále aktuální.
Krásné počasí mě žene s učením do suchdolských luk a hájů. Bohužel z takovýchto nálad vždycky zůstane zoufalé hledání lavičky, na které bych se mohla uvelebit a v klidu se učit. V našem okolí se zřejmě lavičky nevedou, takže potom, co si udělám velkou procházku a předsvědčím se, že lavičky tu stále nejsou, vracím se zklamána tím, že jsem se nedostala k učení, ale za to povzbuzena krásnou procházkou.
K obědu jsem si dnes dopřála rýži se solí, vynikající jídlo, zvláště pokud je soli skoro více než rýže. Doufám, že z toho byl milý campylobacterek nadšen.