Začíná zima. Je to snad poprvé za posledních minimálně pět let, kdy mi to nevadí. Smiřuji se s tím, že zima prostě přijde a nedá se s tím nic dělat. Nemá cenu se trápit z nedostatku světla. Nemá cenu se trápit smutnými tmavými večery. Je to nevyhnutelné jako smrt. A smrt je jediná jistota v životě člověka. (Právě jsem dočetla Spalovače mrtvol. Moc veselá knížka.) Těším se na sníh, na Suchdole ho bylo loni habaděj. Pole bylo celé bílé, a když jsem se vracela v noci z hospody a od té bílé pokrývky se odráželo světlo, bylo to krásné. Bylo to nádherné, když jsem ještě chodila do hospody. Občas i to alkoholové opojení bylo báječné. Ale to už je dávno. Časy se mění, co bývalo dříve běžné, zdá se nyní podivné. Veškeré radosti mládí jsou pryč a teď už zbývá se jen postupně připravovat na odchod. Ovšem musí to být odchod vznešený, duše musí mít vhodné podmínky pro odebrání se do jiného života. Nejlépe tělo umístit na travnaté lože doprostřed přírody, aby si mohla vybrat nejpříhodnější cestu. Ovšem nesmí být příliš slunečný den, mohla by být zaslepena a přejít na cestu nevhodnou.