Nestíhám, nic nestíhám, 9 hodin, přicházím domů po dni plném práce. Vy, kdož toužebně očekáváte pokračování popisu mého podivného života, jste jistě právem zklamáni nedostatkem nových postřehů. Já se za to omlouvám, ovšem čas je neúprosný, tolik hodin a já se ještě musím učit na zítřejší test (v práci, ne ve škole!) a měla bych psát psychologickou seminárku, na to už však síly nestačí. A taky bych se měla najíst, ale copak mohu, když čas utíká šíleným tempem? Co víc říct na svou omluvu, mnozí jistě pochopí, jiní mi neodpustí, takový je život. Na závěr snad řeknu jen, že zvláštní věc se stala v životě mém – mám práci, která mě BAVÍ (to píši v náhlém záchvatu euforie, co bude za týden, ví jen nejvyšší bytost, velký Fén).