Začala jsem pracovat jako každý normální dospělý člověk. A už jsou tady. Objevily se nepříjemné pocity spojené s otázkami budoucího života v okovech práce. Veškerý soukromý život se smrskl na podvečery a večery. Ráno vstát, jít do práce, v pět zase z práce, nakoupit a vrátit se domů. A tohle dělat dokola třeba 30 let? Hm, kolik generací lidí už tohle řešilo. Zvládli to jiní, tak to snad zvládnu i já. Slastným vysvobozením po těch letech mi bude…smrt. Tím se řeší další nezodpověditelná otázka života, jak se přestat bát smrti a jak to ti ostatní dělají, že nedávají najevo, že je smrt děsí. Několik desetiletí trvající práce je tu zřejmě proto, aby vyčerpala člověka svou rutiností natolik, že už nebude chtít od života nic jiného, než vysvobození. Potom ovšem příliš nechápu, proč někdo vymyslel důchod. Kvůli němu je tu další prostor k probuzení touhy po životě. Aaa už to chápu. Důchod není vysvobozením, jeho účelem je zřejmě nechat člověka trápit se doma samotného se všemožnými nemocemi stáří bez podpory kolegů z práce. A minimální finanční podpora je dalším hřebíčkem do rakve. Je to chytře vymyšleno, hned jsem veselejší.