Doma

Jsem doma. Je tu klid. Maminka připravuje oběd. Já nemusím nic dělat, jen tak sedět, číst si nebo koukat na televizi. Je to příjemné. Ovšem tak za tři čtyři hodiny nicnedělání se dostaví trochu nepříjemný pocit nudy. Vyrazila bych někam ven. Ale už tady nikoho neznám. Jenom kamarádka s dítětem. Je mi trapné jí zavolat, protože ani nevím, kdy porodila, budou to tak dva měsíce a já jí ani nepogratulovala. Mám pocit, že takové věci se neodpouští, asi už ji nikdy neuvidím. Zrovna teď jsem ve stavu, kdy ani děti mít nechci, protože mě zase trochu začal bavit život. Ani nevím, kdy se to zvrtlo. Však zítra to bude zase jinak.
Už se začínám těšit na stěhování do ČB. Tedy ne přímo na stěhování a do ČB, ale na zařizování bytu. To má zase člověk důvod, jak omluvit utrácení peněz. Proto plánuji, co koupit, kam to postavit a jak celý byt zařídit. Radost mi trochu kalí to, že pak mě asi na dlouhá léta nic podobného nečeká. Vždycky si totiž vzpomenu na výrok mého H. Když jsem říkala něco v tom smyslu, že je koupě bytu dobrá investice a že se pak dá zase prodat, řekl: „Já v tom bytě ale hodlám umřít.” Achjo, a já tak ráda měním byty a ráda je vždycky zařizuji znova. Taky klesla naděje, že bychom nemuseli zůstat v ČB do konce života. No snad se s tím nějak smířím.