Moje pražská stěhování

Za ty čtyři roky, co jsem v mé milované Praze, jsem se již několikrát stěhovala z místa na místo. Tak si říkám, že bych sepsala jakousi stěhovací historii. Nejdříve takovou malou osnovu. Podolí, klamovka, strahov, podolí, strahov, jarov, strahov, vinohrady, suchdol. V některých fázích stěhovacího řetězu jsem se nacházela v prazvláštních psychických stavech. Tak třeba hned to první. To se mi ale ukrutně nechtělo opustit všechny ty nové lidi, především chlapce, které jsem tam poznala. Ty zapeklivé milostné vztahy, které tam jaksi vznikly. A to jsem tam byla dva týdny a snad všechny moje představy o životě vzaly za své. První stěhování, první velké zklamání z mužů :). Klamovka = nuda, nuda, nuda, šeď, auta, prach a špína. A už to tu bylo zase, další stěhování, další zklamání. Tentokrát převeliké, další muž mě nechal napospas osudu. Stěhování autobusem bylo provázeno velikým pláčem, to jsem byla tak hloupě hloupá, za tohle nikdo nestojí. Strahov byl ze začátku krutý, později se stal báječným. O prázdninách opět podolí, tentokrát nic moc, celé prázdniny sama v pokoji – hrozná představa, musím ovšem dodat – bez počítače! Katastrofa. Potom opět strahov, po chvílí další ukrutné zklamání. Začalo to vypadat, že to tak bude celý život, pořád dokola. A najednou to začalo být fajn…
Vinohrady a suchdol to už jsem se nacházela ve fázi uklidnění, stálý vztah, začínající rutina. Sakryš, jestli to není nuda. Vypadá to, že nemyslím na nic jiného než na muže. Ono je to bohužel tak. Ovšem já za to nemohu, já se tak narodila a komplikuje to život. Kdybych tak mohla být Jenny ze Světa podle Garpa.