Šedivé odpoledne po ještě šedivějším ránu. V sedm vstát a jít do práce. Sedět do 12ti v kamrlíku, kterému říkají archív. Oběd a zase zpět. Sedět v archívu do půl páté a jít domů. Předtím snad koupit nějaké to jídlo. Sedět doma, občas film či kniha. Spát a ráno znova a další den zase znova. A pořád dokola, snad až do konce života. Tak to jsou mé poslední dny. Bože, a to mám takových plánů, a když se vrátím domů, najednou jsem unavena a je s nimi konec. A to vše kvůli penězům = jídlu, oblečení a občas nějaké té zábavě. No však si nestěžuju, taky jsem mohla dřít celý den na poli, obšťastňovat nadržence nebo dělat automat u pokladny v kefíru. Kdyby mi alespoň poslední dva dny neodebrali počítač s internetem, jak má člověk bez netu pracovat? Přece si musím občas chvilku odpočinout, snad si nemyslí, že budu osm hodin makat? Potřebuju čerstvé novinky ze světa a mrknout se, jaké je počasí, a nějaká ta hra na odreagování od tvrdé dřiny se taky hodí. Jak vůbec někdo může někoho nutit pracovat bez vševědoucí sítě?