No ano, jako bych to nečekala. Už je to tu zas. Depka. Já, takový samotářský člověk, který je rád, když má kolem sebe prostor a nikdo mu do něj neleze. A jaký to paradox, že nemůžu žít bez lidí kolem sebe. H. odjel domů, já sama na Suchdole. Nejhorší kombinace. Chtěla bych napsat něco pořádného, ale nejde to. Nejde skoro nic, nic moc nemůžu dělat. Ještě, že jsem se donutila jít na tu spásnou procházku, ač jsem si říkala, že nemůžu, že mi tam venku bude více smutno. Dodalo mi to trochu energie a teď jen čekám, kdy vyprší a vše bude zase ztraceno. Musím se dočkat rána. Ráno je všechno lepší. Většinou. Nejdůležitější je prevence. Takže antidepresivní čaj, čokoláda, jen aby to vydrželo do rána. Hlavně si nebrat do ruky tu knihu o nacistickém zločinci, chce to něco směšného. Nebo film. Bohužel už znám z naší sbírky všechny komedie nazpamět. Tato malá naděje padá. Už to mám, budu si hrát tu super hru na internetu, jak se musí kuličky spojené provázky rozmístit tak, aby si provázky nepřekážely. Snad mi nadšení chvíli vydrží. Snad to přežiji.