Tak jde život

Už jen 130 dní do dne stěhování. 130 dní v přírodě. 130 dní v domě hrůzy. Pomalu si to začnu odškrtávat. H. přišel v pátek domů. Otevřel dveře a z místa, kde byla původně ve zdi skříňka na něj kouká Sergej (Kořenův dělník, který sám předělává celý barák), mává a říká „ahoooj”. Díru naštěstí zrovna zazdíval.
Pan a paní Smithovi. Byli celkem fajn. Jenže to byla všechno komedie, čekala jsem něco aspoň trochu malinko vážnějšího a taky víc akce. Občas nuda. Pěkné byly vtipné dialogy.
V pátek končí práce a povinně si udělám 5 dnů prázdnin. Přece nebudu pořád pracovat, nevím, co z toho mám. Samozřejmě peníze, život je holt krutý. Nasednu do vlaku a vydám se do neznáma. Zapomenu na všechno a na všechny. Možná to i den vydržím.
Zase jsem začala luštit křížovky. To je věc, vrací se mi staré zájmy. Snad to nebude známka stáří. Taky jsem dostavila letadélko a nabarvila barvičkami, moje první v životě! Už se chystám na další. To se ale činím. Zato H. je nějakej divnej.