Tak už jsem dlouho nic napsala. Kde na to taky má člověk brát čas, když chodí každý pracovní den do práce? Veškeré moje představy o tom, že si zvyknu jít ráno do práce a odpoledne po příchodu domů se věnovat v plné síle svým koníčkům, pomalu berou za své. Ještě mám ale naději, že to takto bude, až seknu se školou. Ve škole se to trochu pohlo po té, co jsem úspěšně složila zkoušku z práva, která mě dlouho ve snech strašila. Úspěšně znamená za tři. Teď už si dokonce myslím, že alespoň toho bakaláře dokončím. A daří se i v práci. Dostala jsem služební notebook, s čímž jsem naprosto nepočítala. Mohla jsem konečně přestat po notebooku toužit jako po v současné situaci pro mne finančně nedosažitelné věci. A taky bych chtěla mít dítě. Jenže to je taky nedosažitelná věc. Chce to pár let získávání peněz na zaplacení dluhů a našetření nějakého kapitálu, obejít doktory a zjistit, co se mi vylíhlo v břiše, najít si stálé bydlení, nějakou chvíli pracovat, abych dostala nějaké peníze na mateřské. A přitom po té malé obludičce toužím zrovna teď, život je krutý.