H. mi vyčítá, že si nepamatuji, kdy jede na služební cestu, i když mi to říká několikrát během dvou týdnů před cestou. Poté, co mi asi po páté připomněl, že má v srpnu narozeniny, jsem si to už nezapomněla napsat velkým písmem na papír, který mi leží před klávesnicí. Bohužel se obávám, že papír někam zapadne a zase bude z narozenin fiasko. S mojí pamětí to jde z kopce. Dnes jsem odcházela z práce, těšila se, jak se projedu na kole, a když jsem přišla do místnosti, kam kola zavíráme, zjistila jsem, že kolo nikde. První myšlenka se týkala zlodějů, ale pak se odněkud vynořila jiná, která říkala, že ráno pršelo a já se rozhodla jít raději pěšky a neriskovat, že budu mít opět bláto až na hlavě. Moje paměť je schopna udržet informaci o tom, že mám jít večer spát, ráno vstát, jít do práce, z práce a potom do obchodu pro čokoládu. Bohužel toho o moc víc nezvládá. Musím doufat, že to H. bude i nadále tolerovat. Ale už mě taky několikrát napadlo, že ho na mně zajímají jiné věci a myšlení a paměť jsou podružné. Ale to snad tak nemůže u mužů fungovat. To by se zbortily veškeré mé představy a ideály.