Týpek na nádraží se mě ptá: „Máš cigáro?“ (s vykáním se samozřejmě neobtěžuje). Odpovídám po pravdě, že nemám, a považuji konverzaci za uzavřenou. To on ale ne.
„Ale nevykládej, máš kafe a nemáš k tomu cigáro? Tomu nevěřím.“ A nějaké další kecy. Přitom se přibližuje na nepříjemně krátkou vzdálenost. Odcházím pryč, tady se proti nevyžádané konverzaci nic jiného dělat nedá, a doufám, že mám klid.
Jenže pak ho potkávám znova v chodbičce vagónu při nastupování. Hned se ke mně hlásí, na což nereaguji a snažím se aspoň tvářit hodně drsně. Otvírá kupé a ptá se lidí: „Máte pro nás místo?“ NÁS???!!! Snažím se ho obejít a jít dál a on: „Jen se nedělej, pojď si sednout!“ Raději mizím v dáli.
Teď už tolik vlakem necestuji, ale dříve jsem takových otrapů/otravů potkávala víc. Moc se jich nedá zbavit. Ať už odpovíte slušně nebo ho někam pošlete, pro něj to důvod k zastavení konverzace není. Někdy už má člověk i trochu obavy, když cestuje sám.
Považuji existenci těchto existencí za celkem normální součást života. Ale když se teď pořád to obtěžování tak otravně řeší, tak by bylo i fajn, kdyby postupně takového chování trochu ubývalo. Samozřejmě chápu, že nahých týpků v sauně, kteří nevyžádaně nabízí svoje nádobíčko k vyzkoušení, se hned tak nezbavím, ale i postupné malé krůčky se počítají!