Podceněná příprava

Docela jsem se těšila na vybírání svatebních šatů. Pak jsem přišla do svatebního studia a těšení se změnilo v utrpení. Ujala se mě nějaká paní a ptala se, jakou mám představu. Chtěla jsem něco jednoduššího, ne moc objemného a mohlo by to být barevné, například červené, žádnou větší představu jsem neměla. Paní hned vypadala zklamaně – červené? vy nechcete krásné bílé šaty? – něco takového šlo přečíst z jejího výrazu. Ovšem smířila se s tím a ukázala mi dvoje červené šaty, které tam měla v kategorii „společenské“, ne přímo „svatební“. Pak jsem zahlédla ještě nějaké tmavě červené, které se mi hned zalíbily, a ona na to: „Takové tmavé nechcete, že ne? To se vůbec nehodí.“ Aha, tak tedy ne. Dala jsem na její rady a zkusila si jedny bílé, ale vůbec se mi to nelíbilo. Pak mi konečně dovolila zkusit si ty červené a celkem to šlo. Musela jsem ale přitom vydržet poznámky typu – vy vůbec nevypadáte z té svatby nadšeně, mně sem chodí úplně jiné ženy, chtějí vypadat jako princezny, vypadáte jako by vás do svatby nutili. Mám já tohle zapotřebí? Já chtěla jen jednoduché červené šaty. Nechtěla jsem paní moc zklamat, tak jsem se pokusila trochu usmívat, ale asi to spíš vypadalo jako příšerný škleb.
Výběr šatů jsem odložila na další týden – musím vylepšit psychickou přípravu.