U Heleny

Tak jsem kupovala lístky na Toma Waitse. Pro mě, H. a H.ova tátu. Nejsem si jistá, proč chci na tento koncert jít, protože ani nevím, jak zpívá a toto jméno jsem předtím skoro ani neznala. Ale vysvětluji si můj zájem těmito skutečnostmi:

• H. ho považuje za skvělého zpěváka.
• H.ův táta a M+H ho považují za skvělého zpěváka.
• H.ův táta je ochoten vyhodit 3 tis. korun za nejlepší sedadla na koncertu.
• Občasné zachycení tohoto jména při brouzdání internetem naznačují, že se o zpěváku píše, takže bude asi dost známý.
• O lístky je velký zájem, pár minut po umožnění koupě lístků online se zhroutil server.

Tato fakta mi zřejmě stačí k tomu, aby moje zvědavost vystoupila do takové výše, že jsem schopna dát tisíc korun za koncert pro mně neznámého zpěváka.
Samotný nákup lístků byl velmi dobrodružný. H. vyměkl zhruba po dvaceti minutách pokusů o přihlášení a koupení lístků a poslal mail s rezervací na dva lístky. To ještě nevěděl, že jsem se rozhodla jít taky a že se tak snadno nevzdám. Strávila jsem dvě hodiny při pokusech přihlásit se na dva lidi ve dvou prohlížečích naráz abych mohla koupit lístky vedle sebe, kvůli nemožnosti koupit jich na jednu osobu více. Sice to bylo doprovázeno výpadky serveru, hláškami o zaneprázdnění serveru, neustálým mačkáním tlačítka F5, ale nakonec jsem boj se strašlivým serverem vyhrála. Teď už se můžu jen těšit na písně světoznámého zpěváka, jak jen že se jmenuje?

V poslední době se topím v záplavě nových seriálů. Možná ne přímo topím, ale spíše se v nich slastně čvachtám. Chci jich stále víc a víc. Moderní seriály jsou totiž sakra dobré, což je můj největší problém, protože se od nich nemohu odtrhnout. Berou mi volný čas, který bych mohla věnovat něčemu smysluplnějšímu (to si ovšem říkám celý život, že bych mohla dělat něco smysluplnějšího, ale ještě na to nedošlo). Někdy sleduji 3 i 4 díly seriálu denně a série o dvaceti dílech mi přestávají stačit. Dokonce mám nyní na skladě i naprosto skvělé seriály, které mají jen kolem šesti dílů v sérii. Strašné. To máme Heroes, Dr. House, Big Bang Theory, Black Books ještě předtím Lost, Prison Break či Desperate Housewives. A zdá se, že se seriály vylepšují a vylepšují, protože u některých mi stačily dvě série a děj byl tak zamotaný, že jsem na další sérii neměla sílu, ale teď se bohužel objevují i takové, u kterých nedočkavě čekám na každý další díl. Mám určité obavy, že mě postihuje závislost na seriálech. Ale kdepak, pamatuji si na jeden den v poslední době, který proběhl bez jakéhokoliv seriálu, proto to se mnou nemůže být tak hrozné.

Ve čtvrtek jsem byla na turnaji v Osadnících z Katanu ve strahovském Stohu. Už předtím jsem si říkala, že to nebude moc dobré, protože tam na mě budou samí moc mladí studenti. Bohužel se vyplnily moje nejhorší představy, a ač si nepřipadám zas tak staře, tak tam jsem zakusila pocity důchodce. Hra mi na lepší náladě nepřidala. Co jsem taky mohla čekat od proradných Osadníků. V jedné hře pořád padala naprosto nelogicky jedenáctka, v další hře byl většinu hry na mém nejvýnosnějším poli zloděj. A v posledním kole jsem udělala rekord v nejmenším počtu bodů, které jsem kdy životě při této hře získala, a to tři. Co k tomu říct víc. Snad jen, že úplně poslední jsem nebyla. Příště, jestli se vůbec ještě někam odvážím jít na turnaj, si vyberu nějakou hru, kde není tolik náhody a kde budou hráči minimálně o pět let starší než já. Nebo místo toho půjdu na sexuální orgie.

Šla jsem do kina na Servírku(Waitress) zařazenou do programu Febiofestu. H. se mnou samozřejmě nešel, protože je to romatická komedie. To já mám na takové filmy trochu úchylku. Tentokrát jsem si ale film pečlivě vyhledala na IMDB, abych zjistila, jak je hodnocen, protože taktika z minulých ročníků spočívající v tom jít na filmy, které se mi zdají zajímavé podle pár řádkového popisu, skončila často tak, že jsem přišla na nějaký super intelektuálský příšerně nudný film. Ale kdepak servírka, hodnocení výborné, takže jsem se mohla směle na film vypravit. Práci mi usnadnila možnost zakoupit lístky přes internet, která, mám takový dojem, nebyla v minulých ročnících možná. A strašlivé fronty mě několik minulých ročníků odradily od návštěvy festivalu. Film nezklamal. Netradiční, zábavný, pěkná hudba a spousta koláčů. Hlavní hrdinka totiž uměla péct úžasné koláče všeho druhu. Skoro jsem měla chuť naučit se něco podobného. Ale to zase rychle přešlo. Jediné mínus bych filmu přidělila za pár přeslazených míst týkajících se dítěte (jak jinak).
Před filmem jsem šla do Tesca shánět sáčky do koše. Začala jsem v prvním patře. Nic. Potom přízemí. Zase nic. Prošla jsme kilometry kolem regálů. Začala se ve mně zvedat vlna zuřivosti. A potom chuť všechny postřílet. Ale pak jsem si řekla, kruci, přece jsem nechytla od H. takový cholerismus. V klidu jsem se vydýchala, vrazila košíkem do pár lidí, co mi vadili při odchodu, vykašlala na Tesco a šla do kina.

Jsem doma. Je tu klid. Maminka připravuje oběd. Já nemusím nic dělat, jen tak sedět, číst si nebo koukat na televizi. Je to příjemné. Ovšem tak za tři čtyři hodiny nicnedělání se dostaví trochu nepříjemný pocit nudy. Vyrazila bych někam ven. Ale už tady nikoho neznám. Jenom kamarádka s dítětem. Je mi trapné jí zavolat, protože ani nevím, kdy porodila, budou to tak dva měsíce a já jí ani nepogratulovala. Mám pocit, že takové věci se neodpouští, asi už ji nikdy neuvidím. Zrovna teď jsem ve stavu, kdy ani děti mít nechci, protože mě zase trochu začal bavit život. Ani nevím, kdy se to zvrtlo. Však zítra to bude zase jinak.
Už se začínám těšit na stěhování do ČB. Tedy ne přímo na stěhování a do ČB, ale na zařizování bytu. To má zase člověk důvod, jak omluvit utrácení peněz. Proto plánuji, co koupit, kam to postavit a jak celý byt zařídit. Radost mi trochu kalí to, že pak mě asi na dlouhá léta nic podobného nečeká. Vždycky si totiž vzpomenu na výrok mého H. Když jsem říkala něco v tom smyslu, že je koupě bytu dobrá investice a že se pak dá zase prodat, řekl: „Já v tom bytě ale hodlám umřít.” Achjo, a já tak ráda měním byty a ráda je vždycky zařizuji znova. Taky klesla naděje, že bychom nemuseli zůstat v ČB do konce života. No snad se s tím nějak smířím.

Po dvoutýdenním odpočinku po návratu z Německa nastal čas na malé shrnutí žážitků. Na úvod zdůrazním, že dvouapůlměsíční pobyt v německém Saarbrückenu s jedním kolegou byl můj první pracovní pobyt v zahraničí a také první pobyt v zahraničí trvající déle než tři týdny. K tomuto faktu přihlížejte při čtení o mých velmi objevných poznatcích získaných během pobytu. Začnu krátkým výčtem nabytých poznatků: lidé jsou všude téměř stejní (všude = Německo + ČR), práce je všude téměř stejná, život je všude téměř stejný. Ano, to jsou hlavní závěry, ke kterým jsem tam došla.

Lidé

Lidé mi přišli podobní jako u nás. Jen zaměstnanci v obchodech se mi zdáli trošku slušnější a přívětivější než u nás. Také jsem potkávala dost lidí různých barev a národností. Dost Francouzů, což je jasné, protože kousek za Saarbrückenem je francouzská hranice, hodně černochů, v práci pár Rumunů. V tramvaji mě překvapovalo, že si mladí lidé dávali boty na polstrované sedačky a dopělí dávali zase na sedačky psy. Možná, že to dělají i u nás, ale zatím jsem si toho nevšimla.

Práce a společenský život

Práce se celkem dala zvládnout, tedy až poté, co jsem přežila první tři dny, kdy se mi to všechno zdálo příšerné. Pracovali jsme na ďábelském projektu CLIX. CLIX je e-learningová aplikace pro školy a podobné instituce. Pracovali jsme na osmé verzi této šílenosti (z pohledu programátora, jak to vidí uživatelé nevím), která existuje asi 10 let. CLIX dokonce vyhrál nějakou cenu pro e-learningové aplikace. Máme podezření, že mohl být jedinou hodnocenou aplikací v dané kategorii. Nebudu CLIX dále rozebírat, snad jen jeden získaný poznatek – HTML rámy nejsou mrtvé. O CLIXu se nám zdálo i ve spánku. Na konci pobytu už jsme přemýšleli o tom, jak proradný CLIX zlikvidovat těsně před tím, než odjedeme. Na akci bohužel nedošlo.
Abychom mohli jet na týdenní dovolenou na hory, bylo nám řečeno ještě v Praze, že si budeme muset celý týden napracovat, aby náhodou firma nepřišla o nějaké peníze. Proto jsme prvních pět týdnů chodili do práce na 10,5 hodiny denně. Náš den tedy sestával ze snídaně, práce, večeře a spánku. Před vánoci jsme zařadili do tohoto rytmu dva díly Hrdinů před spánkem. Po vánocích bohužel seriál došel. V restauraci jsme byli za celou dobu pobytu dvakrát, v hospodě jedenkrát.

Bydlení

Nejdříve jsme bydleli v hotelu, v malých místnůstkách, kde byla postel, židle, stolek, skříň a koupelna se záchodem a sprchou. Pěkné na týdenní dovolenou, ale příšerné k bydlení na tři měsíce. Proto jsme vzali iniciativu do vlastních rukou a našli si tzv. FerienWohnung, tedy byt na krátkodobé bydlení. A hned bylo vše veselejší. V bytě 3+1 jsme měli každý jednu místnost a ještě společný obývací pokoj s televizí. Jediná věc, které jsme k naší lítosti nedosáhli, bylo nalezení bytu s internetem. Ač to bylo kruté, vzhledem k naší závislosti na tomto médiu, překvapivě jsme to zvládli, nejspíše proto, že internet byl k dispozici v práci, kde jsme stejně trávili většinu dne.

Soužití s kolegou

Cestu do Saarbrückenu jsem podnikla s kolegou Martinem. Kdyby nás jelo víc bylo by to možná trochu veselejší, ale byla jsem ráda alespoň za něho. A taky za to, že je ve stejném věku jako já a není to žádný mrzout. Je pravda, že jsem několikrát začala pociťovat ponorku, ale podařilo se mi takové takové pocity zahnat. Po té, co jsem si koupila tři společenské hry a hodně večerů jsme strávili hraním, bylo naše spolužití mnohem zábavnější. To mi bude teď chybět, protože s mým milým H. zůstanou hry hodně dlouho ležet pod vrstvou prachu na skříni.

Závěr

Jsem ráda, že jsem se jednou podívala pracovně do jiné země. Taky jsem ráda, že jsem zjistila, že není tolik o co stát (kromě finanční stránky). A už nikdy nikam nejedu. Dokud se mi to nerozleží v hlavě.

Neuvěřitelné se stalo skutkem. Zapsala jsem si téma bakalářské práce. Před měsícem a půl a už mám asi tři stránky. Za dva a půl měsíce ji odevzdávám, tzn. tímto tempem budu mít celých osm stránek. Minimum je ovšem třicet. Budu v sobě muset najít veškeré síly, které léta spaly, probudit je a vrhnout se do práce ohromným tempem. Bohužel se o stejné snažím již pár let.
Tato práce a státní zkouška mi chybí k vytouženému bakaláři. Můžu být na sebe hrdá, mám báječný průměr osmi bakalářských zkoušek podstoupených během dlouhých let studia – 3.41. Celkový průměr všech zkoušek už tak pěkný není – 3.1, ale i tak je to solidní výsledek.
Toto léto bude zasvěceno píli a veliké snaze o odolání všem úkladům volajících výletů, dovolených, koupališť a sportovišť. Dá-li Bůh vše dobře dopadne.

Kolega z práce, v mém věku, slavil narozeniny. Pozval si bandu kamarádů čvuťáků a zase tu bylo mé dilema. Samozřejmě se před půlnocí rozhodli rozjet se pobavit na Hvězdu, sbalit nějaké ty slečny, trochu se políbat a tak. Mě napadlo, že by bylo fajn jet s nimi, zapomenout na chvíli na všechny starosti, sebrat tam nadrženého čvuťáka a trochu se pobavit. V zápětí se ovšem vynořila myšlenka, že by to někomu mohlo být líto a mě by pak bylo líto, že jemu je to líto. A je tu nevyřešitelný kruh. Život mám jen jeden, co neudělám teď, neudělám už nikdy, za pár let bych mohla litovat, že jsem nevyužila příležitostí v době, kdy bylo všechno tak snadné. Jenže, když využiji příležitosti, bude tu zase ten pocit viny, pocit, že někomu ubližuji. A ten se, parchant, nedá jen tak zahrabat někde v lese. Otázkou je, zda by to ten někdo nepochopil. Nepochopil by, že chci jeden večer na vše zapomenout a užít si těch vzácných prožitků, jako je líbání s neznámým přitažlivým člověkem?
Děsivé je, že jsem se rozhodla hned. Nikam nechci, pojedu domů a zbytek večera strávím sama. Jak zbabělé. Prostě si nebudu komplikovat život pocity. Bojím se komplikací. Čím jsem starší, tím mám větší strach. Možná bych si příště mohla od citově zainteresovaných osob vyžádat povolení a užít si všeho bez starostí.

Tak si poprvé užívám notebooku ve vlaku. Je to celkem fajn, až na to, že mi BSPlayer už počtvrté způsobil ‚modrou obrazovku‘ a rozjíždí se obraz se zvukem. To se snad časem doladí. Taky mě pěkně bolí oči a začíná bolet hlava z toho, jak celý den na tu obrazovku koukám. Začínám trochu pochybovat, že byl dobrý nápad dát se na práci programátora. Člověk sedí celý den na židli, bolí ho všechno, kouká na jednu plochu, co z toho má? Pak přijde domů, zapne komp a jede dál. A najednou je den pryč a zase všechno znova a už je tu konec týdne. Ale zase tak špatné to není, moje rozladění v současné době pramení z nutnosti trávit tři dny v týdnu a více mimo domovskou firmu a pracovat s notebookem v pěti lidech v jedné místnosti rozesazených u čtyřech stolů naproti sobě. A všichni, na poměry v jakých jsem dosud pracovala, až příliš aktivní. Chybí mi můj stůl, moje skvělá židle a veškerý komfort. A samozřejmě taky kolegové, zvláště kolega, který vždycky vybalí nějakou bezva hru, při které trávíme poobědovou siestu. Teď navíc budu trávit s notebookem i víkendy, kdy jsem u maminky, protože nejsem ochotna se toho krámu vzdát. Počáteční nadšení však doufám brzo vyprchá.

Tak už jsem dlouho nic napsala. Kde na to taky má člověk brát čas, když chodí každý pracovní den do práce? Veškeré moje představy o tom, že si zvyknu jít ráno do práce a odpoledne po příchodu domů se věnovat v plné síle svým koníčkům, pomalu berou za své. Ještě mám ale naději, že to takto bude, až seknu se školou. Ve škole se to trochu pohlo po té, co jsem úspěšně složila zkoušku z práva, která mě dlouho ve snech strašila. Úspěšně znamená za tři. Teď už si dokonce myslím, že alespoň toho bakaláře dokončím. A daří se i v práci. Dostala jsem služební notebook, s čímž jsem naprosto nepočítala. Mohla jsem konečně přestat po notebooku toužit jako po v současné situaci pro mne finančně nedosažitelné věci. A taky bych chtěla mít dítě. Jenže to je taky nedosažitelná věc. Chce to pár let získávání peněz na zaplacení dluhů a našetření nějakého kapitálu, obejít doktory a zjistit, co se mi vylíhlo v břiše, najít si stálé bydlení, nějakou chvíli pracovat, abych dostala nějaké peníze na mateřské. A přitom po té malé obludičce toužím zrovna teď, život je krutý.