Povinnosti jako svatba a svatební cesta mám za sebou. Bylo to velmi náročné jak po psychické, tak po fyzické stránce. Teď už mě však čekají ty příjemnější věci jako práce a starost o domácnost. Samozřejmě svatba nebyla jen tak bezúčelná – přivezli jsme si domů mimo jiné krásnou novou žehličku a kuchyňský robot. Žehlení teď bude ještě zábavnější a naplňující činnost než dříve. Košile budou mnohem lépe vyžehleny a H. mi už nebude dělat ostudu mezi kolegy v práci. Vyhneme se také nepříjemné možnosti požáru, která hrozí při neopatrném zacházení se žehličkou osobami nezpůsobilými k její obsluze, jelikož má žehlička schopnost sama se vypnout po určité době nečinnosti. Kuchyňský robot mi zase dopomůže k mnohem efektivnější přípravě pokrmů pro hladového manžela. Budu mu moci například připravit krabičku se souměrně nakrájenými kousky zeleniny, kterou si bude moci vzít do práce a ve vhodných chvílích doplňovat zásoby vitamínů v těle.
Manželský život má mnoho výhod. Nemusíme se již dohadovat o věcech, na které jsme měli rozdílné názory. Vše se řídí společným manželským rozumem. Dokonalá harmonie nyní prolíná celý náš život. Vše pozvolna směřuje k jedinému cíli – vytvořit následovníka, který převezme a bude dále rozvíjet ideály našeho bytí. Čeká nás zářivá rodinná budoucnost. Já jen cítím, jak se moje psychika cítí lépe a lépe, nikdy na tom nebyla tak dobře. Manželství je spása a nekončící radost.
Špatná budoucnost
Právě jsem si přečetla na stránkách stopfeminismu (.cz) článek „Feminismus škodí ženám”. Nejvíce mě zaujal odstavec, který popisuje, jak takové feministky dopadnou. A je to strašlivý osud (citace včetně chyb):
„Žena začne zanedbávat to, jak vypadá, přestane od mužů vyžadovat galantnost, ztrácí schopnost se o někoho starat. Začne být méně žádaná, začne mít rozpory s partnerem, přijde o volný čas. Vydělá si hodně peněz, za které si koupí hodně věcí, které nepotřebuje. Začne žít sama, protože nikdo nemá zájem žít s ní. Zároveň očekává partnera, ke kterému může vzhlížet, protože tak to my ženy máme rády. Ale zároveň ani trochu nehodlá být pod ním, protože není zvyklá poslouchat někoho jiného než sebe. To je rozpor, který se špatně řeší. Také díky svému postavení si začne mnohem hůře shánět partnera, protože její očekávání jsou logicky vyšší. Zároveň ale ti úspěšní partneři očekávají od žen zázemí, aby se mohli věnovat dále tomu, v čem jsou úspěšní. Nikdo není pak ochoten věnovat se oněm „podřadným pracem” jako starost o domácnost. Takže je mnoho nešťasných „úspěšných” žen, které mají místo partnera psa. To mi nepřijde nejlepší volba. Feminismu zkrátka dělá ženy nešťastné a ženám škodí”.
Definice feministky pak vypadá takto:
„Dle mého názoru feministky nemusí být ošklivé ženy, přesto se domnívám, že se od většiny žen liší. Je známé, že ženy mají jiný typ mozku než muži. Je také vyzkoumané, že určitá malá část žen má mužský typ mozku a určitá malá část mužů má naopak ženský typ mozku. Dle mého názoru jsou feministky ženy, které mají mužský typ mozku a zkrátka přemýšlí stylem mužů. Proto se s muži srovnávají a žádají stejné zacházení i stejné profese – jsou to ony vojačky, ředitelky, vědkyně. To je ještě v pořádku, je to jejich volba. Jenže protože muži mají často tendenci být spasiteli a prosadit svůj názor, jako názor obecný, tak i ženy s mužským typem mozku mají takové chování a v tom je ten problém. Tyto ženy se sdružují jako feministky”.
Trochu se v tom poznávám, tak doufám, že nedopadnu, jak bylo popsáno výše 🙁 .
Paměť
H. mi vyčítá, že si nepamatuji, kdy jede na služební cestu, i když mi to říká několikrát během dvou týdnů před cestou. Poté, co mi asi po páté připomněl, že má v srpnu narozeniny, jsem si to už nezapomněla napsat velkým písmem na papír, který mi leží před klávesnicí. Bohužel se obávám, že papír někam zapadne a zase bude z narozenin fiasko. S mojí pamětí to jde z kopce. Dnes jsem odcházela z práce, těšila se, jak se projedu na kole, a když jsem přišla do místnosti, kam kola zavíráme, zjistila jsem, že kolo nikde. První myšlenka se týkala zlodějů, ale pak se odněkud vynořila jiná, která říkala, že ráno pršelo a já se rozhodla jít raději pěšky a neriskovat, že budu mít opět bláto až na hlavě. Moje paměť je schopna udržet informaci o tom, že mám jít večer spát, ráno vstát, jít do práce, z práce a potom do obchodu pro čokoládu. Bohužel toho o moc víc nezvládá. Musím doufat, že to H. bude i nadále tolerovat. Ale už mě taky několikrát napadlo, že ho na mně zajímají jiné věci a myšlení a paměť jsou podružné. Ale to snad tak nemůže u mužů fungovat. To by se zbortily veškeré mé představy a ideály.
Nádraží
Nádraží Jihlava – město má své kouzlo. Oprýskaná stará budova, která už dlouho neviděla zásah lidské ruky. Pod nápisem pitná voda otisky bývalých kachliček a díra ve zdi vedoucí kdoví kam. Zamřížovaný vchod do bufetu (byla neděle) a tabule s nabídkou chutných baget – „šunková mňamka – 35 Kč”. Polorozpadlé dřevěné dveře vlající ve větru. Prázdná bezútěšná čekárna. Ticho a klid, jen občasné zavrzání dveří či okna. Celkem se mi tam líbilo, mám ráda staré budovy, ale pak jsem si dala čaj z automatu. Jediný automat v okolí, který nabízel alespoň pití, jídlo k sehnání nebylo. Můj oblíbený hodně slazený citrónový čaj chutnal nějak podivně. Nejdřív mě napadlo, že tam není cukr, ale o pár sekund později mi došlo, že piji pouze horkou vodu. Veškeré nadšení z nádraží opadlo.
Podceněná příprava
Docela jsem se těšila na vybírání svatebních šatů. Pak jsem přišla do svatebního studia a těšení se změnilo v utrpení. Ujala se mě nějaká paní a ptala se, jakou mám představu. Chtěla jsem něco jednoduššího, ne moc objemného a mohlo by to být barevné, například červené, žádnou větší představu jsem neměla. Paní hned vypadala zklamaně – červené? vy nechcete krásné bílé šaty? – něco takového šlo přečíst z jejího výrazu. Ovšem smířila se s tím a ukázala mi dvoje červené šaty, které tam měla v kategorii „společenské“, ne přímo „svatební“. Pak jsem zahlédla ještě nějaké tmavě červené, které se mi hned zalíbily, a ona na to: „Takové tmavé nechcete, že ne? To se vůbec nehodí.“ Aha, tak tedy ne. Dala jsem na její rady a zkusila si jedny bílé, ale vůbec se mi to nelíbilo. Pak mi konečně dovolila zkusit si ty červené a celkem to šlo. Musela jsem ale přitom vydržet poznámky typu – vy vůbec nevypadáte z té svatby nadšeně, mně sem chodí úplně jiné ženy, chtějí vypadat jako princezny, vypadáte jako by vás do svatby nutili. Mám já tohle zapotřebí? Já chtěla jen jednoduché červené šaty. Nechtěla jsem paní moc zklamat, tak jsem se pokusila trochu usmívat, ale asi to spíš vypadalo jako příšerný škleb.
Výběr šatů jsem odložila na další týden – musím vylepšit psychickou přípravu.
Scénky ze života
Nedávno jsem jela ve vlaku domů a koukala na Sex ve městě. V dílu, který jsem sledovala, dostala Carrie jako dárek DVD s gay pornem. Ve vlaku, naproti přes uličku, seděla jeptiška. Už to, že jsem potkala ve vlaku jeptišku, na kterou nenarazím, co je rok dlouhý, bylo podivné. Celá situace se mi zdála trochu ironická, když jsem si uvědomila, že naproti sedí jeptiška a já koukám, jak si Carrie pouští s kamarádkami zmíněné DVD a dost se u toho baví. Říkala jsem si, co by tomu asi jeptiška řekla, kdyby to viděla. Ale co já vím, třeba jeptišky procházejí nějakých kurzem, kde jim ukážou všechno, s čím se mohou v životě potkat, aby je pak už nic nepřekvapilo a nesvedlo z cesty. No v každém případě jsem se zapomněla soustředit na pár záběrů z DVD, které tam probleskly, a musela si to pustit znova.
Včera jsem šla do lékárny a sledovala scénu se starší paní a lékárnicí. Nejsem žádná příznivkyně vybavujících se a zdržujících důchodců, ale tohle mě trochu naštvalo. Paní položila celkem pochopitelný dotaz, zda existuje nějaký lék bez doplatku, který by nahradil ten s doplatkem, který měla na receptu. Paní lékárnice se zatvářila, jako že ji paní nesmírně otravuje, zdržuje a ptá se na blbosti. „Žádný takový lék není“, odsekla. Ovšem starší paní se nechtěla smířit se 170 korunami za nějakou malou krabičku léku a odvážila se položit druhý dotaz. Ptala se, zda to alespoň stojí za to a pomáhá. Lékárnice se zatvářila poměrně „vlídně“ (jde přece o peníze pro lékárnu a paní by mohla ještě cuknout) a vysvětlila jí, že je to samozřejmě výborný lék. Bylo v tom ale spíš slyšet něco jako „tak už to zaplať a vypadni, babo“. Měla jsem chuť milou paní lékárnici nakopat…
Kolo
Koupila jsem si nové kolo a začalo mě dost bavit na něm jezdit. Pořídila jsem si mapu cyklotras v okolí a mám v plánu jich pár projet. Samozřejmě jsou to zatím jen plány a přiznám si, že ze spousty mých plánů po čase zbyly jen útržky matných vzpomínek. Zatím je ale tento plán velmi aktuální. Uvažuji o koupi dalšího vybavení jako je helma, cyklistické oblečení a počítač na kolo, abych se cítila jako opravdový cyklista. Při všech těch úvahách jsem si vzpomněla na jednoho ze svých bývalých přítelů, který mi jednou řekl, že mu připomínám jeho mladší verzi (byl mezi námi asi pětiletý věkový rozdíl). V té době si kupoval kolo a byl z toho strašně nadšený a já to jeho nadšení moc nechápala. Taky mi přišlo divné, jaktože se potřebuje bavit novým kolem, když má mě. Koupil si všechno potřebné vybavení a byl z něho cyklista. Tenkrát mi ještě přišly vyztužené elasťáky děsně vtipné.
Teď jsem o něco málo starší než byl on a najednou to všechno chápu. Už jen čekám, kdy začnu poslouchat Drum’n’Bass a lít do číny skoro celou lahvičku sojové omáčky.
Drogy
Je několik seriálů a filmů, které mohu sledovat stále dokola. Ze seriálů je to především Sex ve městě. Některé díly si teď pouštím po páté či po šesté a stále se jich nemohu nabažit. Hlavní hrdinky mě nepřestávají fascinovat. Možná je to tím, že se ode mě tak moc liší. Jsou dokonalé, stále pěkně nalíčené, oblečené a stále obklopeny muži, kteří o ně mají zájem. Zatímco já si někdy ani neholím nohy (kdo by to taky dělal, kdyby byl chlupatý jako opice). Představuji si, jaké by to bylo žít jako Carrie, spisovatelka píšící sloupek „Sex And The City“, což je její jediný způsob obživy a podle počtu šatů a bot zdá se, že docela výnosný. Bohužel zůstávám jen u představ a sedím celé dny zapadlá u počítače. Ale od toho ty seriály jsou – abych se přemístila v čase a prostoru a žila nějak jinak.
Zhruba jednou za tři měsíce přijde čas na film Pýcha a předsudek. Neskutečně krásný a veselý film. H. vždycky přijde, podívá se na obrazovku a hned ví. Pak už jen nechápavě kroutí hlavou.
V tomto filmu nikdo neumírá, žádná velká dramata a přitom ho sleduji nedutajíc od začátku do konce. Život v té době (asi 18. století) tam vypadá jako idylka. Já si to tedy představuji trochu jinak (samé nemoci), ale v tomto filmu mi to nevadí ani trošičku. A hlavní hrdina – prostě nádhera. Možná jsem trochu jednodušší, snad typická žena (to by bylo u mě divné), ale tenhle film je moje droga.
Zřícenina
Po zaslechnutí pár vět z Obamova projevu a ujištění se, že bude světový mír a zbavíme
se hrozby jaderných zbraní, jsme se s H. vypravili na první jarní výlet. Cílem byla zřícenina Helfenburk u Bavorova. První šok přišel, když jsme vystoupili z auta – uviděli jsme LES. Obrázků sice vidím na internetu spousty, ale vždycky mě překvapí, jak se tam všechno hýbe a neustále se ozývají podivné zvuky. Na cestě ležel had, druh nepoznám – snad užovka – marně jsem vzpomínala a snažila se ho přiřadit k některému obrázku na internetu. Téhle hrozbě jsem zbaběle utekla. Při útěku na mně přistála pavučina. Když jsem ji zběsile strhala z obličeje, už na mě čekala další hrozba – mravenci. Jedno mraveniště, přece se ho neleknu, řekla jsem si a odvážně jsem ho pozorovala z pětimetrové vzdálenosti. Obdivovala jsem H., jak se nebojácně vypravil do těsné blízkosti, aby mohl vyrobit umělecké fotky mravenců. Kvůli fotkám je schopen čehokoli. Při čekání na jeho návrat na bezpečné asfaltové cestě jsem s hrůzou zpozorovala druhé, třetí, čtvrté a páté mraveniště. Hned jsem představila, jak mohla z hradu vzniknout zřícenina. Cestu lesem jsme nakonec přežili, prošli zříceninu, která se topila v záplavě kozích (ovčích?) bobků a vrátili se bezpečně do auta. Byl to báječný výlet.
Vánoční dárek
Dostala jsem cukřenku. Takovou věc už jsem si dlouho přála. Můžu si v kuchyni nalít čaj a donést si hrnek s čajem rovnou do obývacího pokoje, aniž bych musela myslet na to, že si musím čaj také osladit, abych se nemusela pro cukr vracet do kuchyně. Nejdřív se mi to zdálo jako neuvěřitelné ulehčení práce. Pak jsem ale zjistila, že po nalití čaje si musím vzpomenout, že mám v obývacím pokoji cukr již připraven a neměla bych sahat na velkou nádobu s cukrem, která se nachází v kuchyni, aby měla cukřenka plné uplatnění. Tím se ovšem stala příprava čaje trochu stresující. Naliji čaj, vytáhnu velkou nádobu s cukrem,
vzpomenu si, že mám v obývacím pokoji cukřenku, vynadám si, že jsem trouba, když na to stále zapomínám, vrátím nádobu zpátky na místo a potom teprve odcházím s čajem do pokoje, kde si ho mohu konečně osladit. Tím se mi dostává do přípravy nápoje, který mi slouží k navození příjemné atmosféry, která začíná již poklidnou přípravou nápoje, neblahý prvek. Budu asi muset ještě vynaložit úsilí k optimalizaci celého procesu přípravy, aby přinesl maximální požitek.