U Heleny

Šedivé odpoledne po ještě šedivějším ránu. V sedm vstát a jít do práce. Sedět do 12ti v kamrlíku, kterému říkají archív. Oběd a zase zpět. Sedět v archívu do půl páté a jít domů. Předtím snad koupit nějaké to jídlo. Sedět doma, občas film či kniha. Spát a ráno znova a další den zase znova. A pořád dokola, snad až do konce života. Tak to jsou mé poslední dny. Bože, a to mám takových plánů, a když se vrátím domů, najednou jsem unavena a je s nimi konec. A to vše kvůli penězům = jídlu, oblečení a občas nějaké té zábavě. No však si nestěžuju, taky jsem mohla dřít celý den na poli, obšťastňovat nadržence nebo dělat automat u pokladny v kefíru. Kdyby mi alespoň poslední dva dny neodebrali počítač s internetem, jak má člověk bez netu pracovat? Přece si musím občas chvilku odpočinout, snad si nemyslí, že budu osm hodin makat? Potřebuju čerstvé novinky ze světa a mrknout se, jaké je počasí, a nějaká ta hra na odreagování od tvrdé dřiny se taky hodí. Jak vůbec někdo může někoho nutit pracovat bez vševědoucí sítě?

Včera jsme sebrali auto a vydali se na Křivoklát. S mojí maminkou a H. jsme se prošli po hradě s počátky ve 12. století. Paní průvodkyně prokládala svoji řeč občasnými vtípky, které sice nebyly špatné, ale v jejím podání zněly jako by nám je předkládala z povinnosti a bylo jí úplně fuk, jestli nás pobaví. Byla také nelítostná k dětem. Když se jedno nerozvážné dotklo prastaré truhly patřící jedné z nejkrásnějších dřívějších obyvatelek hradu, vytasila se na něj s poznámkou, že je na truhle jed a až si milé děťátko olízne ručičky bude hledat nejbližší toaletu.
Dnešní cesta nás dvakrát vedla před Vltavu. Vyzkoušeli jsme přívoz, který byl zprovozněn v Sedlci po téměř 20ti letech. Nadšený přepravce jezdil skoro s každým jednotlivcem sem a tam, ač podle jízdního řádu to mělo být o víkendu jedenkrát za hodinu. Druhý přívoz, poblíž Roztoků, už jezdil podle zaběhaného řádu po půl hodině. V Roztokách jsme kvůli spěchajícímu H. neobjevili mnoho krás, až na malý zámeček, v jehož pozadí se rýsovala vodárenská věž.
Příjemně namáhavě-odpočinkový víkend je za námi a zítra opět všední pracovní realita. brrr

Nějaká paní šla s psíkem nebo spíše s obrovskou obludou po levé straně chodníku, aby pejsek mohl pochodovat po trávě. Naproti šel nějaký starý protiva, musel ji obejít a pak za ní zavolal: „Nevíš, že se chodí vpravo, ty krávo?” Poté začaly lítat nadávky na obě strany. To se člověk diví, co jsou to dnes za lidi. Ale to tak bylo nejspíš vždycky.
V práci jsem se uchýlila po projití všech možných webů ke staré známé stratosféře. Nemůže být lepší zábavy. To se člověk dozví spoustu zajímavých věcí. Třeba, že muži myslí při sexu na své bývalé nebo že bílé slipy, co vypadají jako plenkové kalhotky, jsou naprosto příšerné. A Petr Bende s nikým nechodí! (ale to už je dva týdny starý rozhovor)
Poslední dobou mám nějaký zvláštní vliv na všemožné přístroje. Po mém použití se rozbil friťák, TV anténa a teď to vypadá ještě na TV kartu. Ale já za to nemohu, to všechno samo od sebe, přístroje mě určitě nemají rády. Vsadím se, že se spikly a chtějí mi zničit život. Mám však silnou zbraň – reklamaci. Bude to ovšem tuhý boj.

Tak jsem zase jednou jela domů. Jejda tam bylo krásně. Nově vymalované dva pokoje pěknými barvičkami, nová plastová okna, všechno působilo nádherně. A ta horká vana! Ale teď už jsem zase zpět 🙁
V pátek mi přišly balíkem objednané střevní bakterie. Místo očekávaných milionů milých bakterií, byl v balíčku vaginální krém. Prostě to sprostě popletli. Ale ono to není zase taková katastrofa, kromě toho, že má dvojnásobnou cenu než bakterie, tak se může používat na opary, spáleniny, ekzém, prevence do bazénů a na mnoho a mnoho dalších věcí.
V Sedlci je přívoz. Zprovozněn po dvaceti letech nebo tak nějak. Na druhou stranu řeky za 20 korun a možná i zpět. Hned o víkendu si tam musíme udělat výlet.
Právě jsem dočetla Mistra a Markétku, což je skvělá a zábavná kniha, o které jsem měla dříve naprosto jiné představy. Jinak edice Lidových novin Světová literatura mě opravdu potěšila. Jedna kniha lepší než druhá. Jenom snad tu první (Sto roků samoty) jsem nedočetla, ačkoli za ni autor dostal Nobelovu cenu. Ona je vlastně tak šílená, že se ani nedivím, není vůbec špatná, ale na mě zřejmě moc intelektuální. Betonová zahrada byla trochu slabší. Téma incestu a zahrabání mrtvé matky do sklepa je sice fajn, ale jinak nic moc děj a v podstatě nudné vyprávění. Ty opravdu nej pro mě byly: Svět podle Garpa (1. místo), Něžná je noc (2. místo) a Zbabělci (3. místo). Teď už na mě čeká jen Merle.

Za ty čtyři roky, co jsem v mé milované Praze, jsem se již několikrát stěhovala z místa na místo. Tak si říkám, že bych sepsala jakousi stěhovací historii. Nejdříve takovou malou osnovu. Podolí, klamovka, strahov, podolí, strahov, jarov, strahov, vinohrady, suchdol. V některých fázích stěhovacího řetězu jsem se nacházela v prazvláštních psychických stavech. Tak třeba hned to první. To se mi ale ukrutně nechtělo opustit všechny ty nové lidi, především chlapce, které jsem tam poznala. Ty zapeklivé milostné vztahy, které tam jaksi vznikly. A to jsem tam byla dva týdny a snad všechny moje představy o životě vzaly za své. První stěhování, první velké zklamání z mužů :). Klamovka = nuda, nuda, nuda, šeď, auta, prach a špína. A už to tu bylo zase, další stěhování, další zklamání. Tentokrát převeliké, další muž mě nechal napospas osudu. Stěhování autobusem bylo provázeno velikým pláčem, to jsem byla tak hloupě hloupá, za tohle nikdo nestojí. Strahov byl ze začátku krutý, později se stal báječným. O prázdninách opět podolí, tentokrát nic moc, celé prázdniny sama v pokoji – hrozná představa, musím ovšem dodat – bez počítače! Katastrofa. Potom opět strahov, po chvílí další ukrutné zklamání. Začalo to vypadat, že to tak bude celý život, pořád dokola. A najednou to začalo být fajn…
Vinohrady a suchdol to už jsem se nacházela ve fázi uklidnění, stálý vztah, začínající rutina. Sakryš, jestli to není nuda. Vypadá to, že nemyslím na nic jiného než na muže. Ono je to bohužel tak. Ovšem já za to nemohu, já se tak narodila a komplikuje to život. Kdybych tak mohla být Jenny ze Světa podle Garpa.

Už od pátku brigádničím (otročím). V pátek to byla Mary Kay, dnes čsob. V Mary Kay s námi byla zajímavá, pěkná blondýnka (aspoň bylo na co koukat). Vykládala nám o astrologii, znameních, čárách na ruce, o tom, že je médium atd. A taky prý má báječně fungující metabolismus, může sníst cokoli a netloustne a po alkoholu se vůbec neopíjí, což může být někdy smutné. Celý život být střízliva, pro mne ne moc pěkná představa. A taky se zná s kytaristou Anety Langerové a ten se o ni vážně zajímá. A taky jí na noze narostly nové kosti a byla na operaci. A má celý život vyřešený, je v pohodě, postavila se na vlastní nohy a vůbec. Sakryš a já žiju tak nudný život. Druhá slečna se taky zabývala znameními. Podivovala se na různých páry, kterým by to spolu vůbec nemělo jít, protože například dva blíženci či dva býci spolu to je katastrofa, holá nemožnost. Já se raději do hovoru moc nezapojovala, aby proboha nevyšlo najevo, že ani neznám znamení mého přítele, to bych pak vypadala jako naprostý ignorant, blbec, podivín a co já vím, co všechno. Zato čsob si zatím vychvaluji. Nikdo mě neotravuje, sedím u netu a občas i trochu zapracuju.

Ze zkoušky z práva zřejmě nic nebude. Nemám naprosto žádnou sílu či dokonce chuť se něco učit. Poslední týden si vždy vezmu jeden papír s jednou otázkou a asi dvě hodiny koukám na ty písmenka, čtu to pořád dokola a po každém dočtení netuším, co jsem četla. Nebo si ten papír vezmu, lehnu si a začnu o něčem přemýšlet. Třeba o sousedovic kočce, o tom, že bych si měla vyprat spodní prádlo, o Světu podle Garpa (což jsem nedávno dočetla a je to báječná kniha), o tom, že jsem si zase nic nekoupila k obědu a obchod je daleko, o prázdninových cestách na Aljašku, Madagaskar, do Egypta a Mexika, kreré se samozřejmě neuskuteční, o skvělé práci za spoustu peněz, kterou mi někdo přijde nabídnout, o hladovějící Matyldě ve smradlavém akváriu, o zahradě a bazénku sousedů, o mimozemšťanech z planety Xylofon, o sexu a hlavně o HP. Pak si uvědomím, že mám v ruce nějaký papír. Jak ubohé, že? Jsem naprosto ztracena, co já vlastně dělám na vysoké škole. No ono je to jasné. Kde jinde bych mohla dávat tolik prostoru své lenosti.

Tak už i pan K. je ing. Všude kolem se to hemží ingy, mgry, co já vím, čím vším, zato společnosti H+H se ty zkratky nějak vyhýbají. Však oni někde čekají, někde se schovávají pěkně pospolu Bc+Bc či Bc+Ing a jednou na ně dojde, možná se budou zdárně schovávat ještě pár let, ale osud je jistě dohoní. Bez nich bohužel nejde předstírat, že patřím do té intelektuální společnosti, protože vždycky někdo poodhalí, že vím úplné houby a jen se přetvařuji a občas se tak jako zasměji, že to je přece jasné, na což dost lidí skáče. Jo s titulem to mohu říci no jo mě bolí hlava, tak mi to dnes nemyslí.
Když jsem přemýšlela o zkratkách, napadlo mě si sepsat zkratky chlapců, kteří měli tu čest sdílet se mnou společné lože i něco navíc a podivila jsem se, že je těch zkratek na můj vkus nějak mnoho, bože, co já si o sobě musím myslet. To byl VCH, RO, PV, KN, JK, dva jejichž jména si nepamatuji, takže je nahradím přezdívkami kuchař a pánbíčkář. Taková pestrá směska písmenek. Nejspíše budu muset být do konce života jenom s jednou zkratkou, aby byl celoživotní průměr alespoň trochu přijatelný pro velice slušnou dívku. Jenže, co má člověk s tou přírodou dělat?

Z mnou očekáváného desetiminutového pohovoru se vyklubala 2,5 hodinová muka. Nejdřív mě trochu zarazilo, že mluví převážně o telemarketingu a vydávají to za lukrativní práci s možností získáním bohatých zkušeností. A já chtěla brigádu „Bankovní administrátor”, kde bylo napsáno, že jen 10 procent práce tvoří telefonické ověřování transakcí, což na první pohled nevypadá jako telemarketing. Všechny čtyři ostatní spolutrpitelky zřejmě něco takového chtěly, takže jsem si připadala trochu blbě, když mi dali za úkol telefonický hovor a já naprosto nenávidím telefonování a ještě k tomu huhlám, nikdo mi nerozumí, zním jako by mě všichni otravovali atd. Být slušná na nějakou bábu, které se nelíbí kryt telefonu, na to bych se opravdu vykašlala. V zadání bylo, že si mohu případně domyslet některé skutečnosti tak, aby to odpovídalo realitě. Já si vymyslela neexistující pobočky Eurotelu, ceny krytů atd., což asi nebylo to pravé, protože se mi paní představující starou ženu nakonci málem vysmála.
Test nazvaný „Práce na počítači” spočíval v minutovém přepisování textu na Wordu. Taky bezva, bože, kam jsem to vlezla. V „testu matematicko logického myšlení” bylo 5 úkolů typu – kolik je 25 procent z 48? Málem se mi povedlo špatně odečíst dvě pěněžní hodnoty, čehož jsem si nakonec všimla a zachránila se před tím, aby mě považovali za naprostého vola. Nejspíš mě úplně rozhodilo, jaké to jsou kraviny.
Odpověděly jsme na tři otázky – jakou jednu věc bychom si vzali na pustý ostrov, jaké jsou naše nedostatky a jakou jsme zažili stresovou situaci. Nechápu k čemu je to dobré, ale budiž. Pak ještě testík z aj. No po dvou a půl hodinách jsem byla ráda, že mohu slečny a vedoucího pohovoru na kolečnovém křesle opustit. Kdyby to aspoň bylo k něčemu. Z pohovorů většinou volají sami, ale tentokrát jsme se domluvili na 11 hodině druhého dne, kdy zavolám. Já na to zapomněla a volala tam později, řekl mi, že mám zavolat ve tři, až bude mít čas. Samozřejmě měl potom pořád obsazeno. Opravdu nechápu, proč nemůže zavolat nazpět, když má zrovna čas, proč se tam musím snažit dovolávat 10krát. Jediné, co mě napadá je šetření na telefonních účtech nebo záměrné způsobování utrpení hledačům práce. Tak jsem se na ně vykašlala, pohovor mi byl naprosto k ničemu a teď abych si hledala brigádu znova.

Kdo si přeje moji totální psychickou zkázu, musí být po dnešku nadšen. Vyhození ze zkoušky, na které záviselo mé studium je jistě pro něho dobrou zprávou. Po pohromách typu Honzík či campylobacter nemohlo nic lepšího přijít. Ale ještě se neradujte. Kde se vzala tu se vzala nějaká síla, která mě donutila se na všechny problémy vykašlat a je mi celkem fajn. Kruci přece se nebudu trápit tím, že si nějaký přiblblý ekonom myslí, že ekonomii vůbec nerozumím. Musí přece číst mezi řádky a když něco řeknu trošku jinak, než si to představuje, musí chápat, že to samozřejmě myslím tak, jak on to chtěl, ale holt to asi nechápe. Každopádně po všech smůlách, které mě potkaly nemůže přijít nic jiného než období nebetyčného štěstí (jinak Bůh neexistuje, už tak je má víra v něj pošramocena, tak by se měl hodně snažit!).
Večer byl rozhodně daleko lepší. Sto zvířat je fajn. Pan TK prováděl pěkné taneční kreace, ač trochu ohrožovaly zdraví či brýle jiných lidí. H. si vytvořil s pomocí kožené bundy vlastní saunu. M. se trochu zapotila, což považovala za nevhodné pro zdraví svých vlasů. A já úplně zapomněla na ekonomii.